Dědina

Návrat do dětství, každodenní život nebo prázdniny u babičky - to je Dědina. Hned z kraje podotýkám, že dva sloupečky vysvětlivek pojmů z kraje knížky nestačí. Pokud nemáte nářečí aspoň chlup pod kůží, po knize nesahejte, šlo by pro vás na mnoha stránkách o španělskou jazykovou vesnici.
‌Je tu dobré i to špatné. To, co lidi od nepaměti spojuje, a i to z druhého pólu - co nezbytně charakterizuje vesnici - závist, pomluvy, pletichy. Neskonale mě těší úspěch českých autorek. To, že delší dobu dominují na pultech knihkupectví. Ať už jde o Mornštajnovou, Hanišovou, Soukupovou či Tučkovou, každá má své specifikum, poznávací značku. U Dvořákové je to pro mě přirozenost a jakási nevyumělkovanost. Nevidím v jejím psaní jednoduše žádnou pózu. Držím ji palce, aby po boku předních autorek vydržela.
‌
‌***
‌" Jen tak si živořili v tom, co bylo kolem nich, počítali a stavěli si ty svoje hnízda ve škvírách, který jim bolševik přidělil. Copak jim někdo může přičítat vinu? Ale věřit, to se jim nesmí! Kdepak si myslet, že nějaká revoluce z nich udělala jiný lidi. Lepší. Čestnější. To jen Maruna pořád tvrdí, že jo. Jenže křivý záda se jen tak nenarovnají. Ani žádným převratem."