Rozvrat: Jak se národy vyrovnávají s krizemi

Předešlá Jaredova kniha "Svět, který skončil včera" mne velmi zaujala a velká očekávání od novinky se splnila. Kniha "Rozvrat" specifickým způsobem pojednává o krizích a jejich řešení. Na příkladu krizí v osobním životě je navržena systematika dvanácti faktorů podmiňujících šanci na úspěšné řešení krize. Z hlediska těchto faktorů jsou podány případové studie krizí v historii národů, jejich vznik, způsob řešení a výsledek. Výběr je založen na osobní zkušenosti autora s danými zeměmi. Zahrnuty jsou minulé krize: Válka Finska se Sovětským svazem, přerod Japonska v období Meidži, nástup Pinochetovi diktatury v Chile, převrat v Indonésii v roce 1965, poválečná rekonstrukce Německa a přerod Austrálie. Tyto případové studie jsou nezávisle na uplatnění systematiky dvanácti faktorů fascinujícím vhledem do historie. V závěru knihy jsou rozebrány potenciální budoucí krize z hlediska historických zkušeností. Kniha poskytuje spoustu podnětů k zamyšlení nad krizemi s kterými se potkal český národ a které jsou potenciálně před námi.

Všem fanouškům Jareda Diamonda se předem omlouvám. Sama jsem četla jeho Třetího šimpanze, který mě vysloveně nadchnul. Myslím ale, že nakladatelství by udělala velikou službu čtenářům, kdyby knihy, v nichž uznávané vědecké kapacity výrazně vykročují ze svých odborných specializací nebo je úplně opouštějí, vydávala pod pseudonymem. Čtenář, který k autorovi získal důvěru díky poctivé práci v rámci jeho oboru, má totiž velká očekávání založená právě na přechozích dobrých zkušenostech.
Rozvrat lze rozdělit do dvou složek. K první, která pojednává o historických událostech či obdobích, nemám žádné výhrady, naopak mi přinesla množství nových a zajímavých informací. Druhá, pseudovědecká, je podle mě nevalná. Nespraví to ani to, že autor v úvodu a pak i dále v textu dodává na relevanci svých tvrzení informacemi typu "vybral jsem si výhradně země, ve kterých jsem část života žil nebo ve kterých žijí mí příbuzní", jako by tento fakt dělal z člověka odborníka na společnost daného státu či mezinárodní politiku. Podle mě např. nelze finlandizaci přičítat zásluhy za to, že SSSR Finsko znovu nenapadl. Jistě v tom sehrála nemalou roli tehdejší geopolitická situace, politika jaderného odstrašování a ví bůh co ještě. Strkání historických zkušeností do šablony zvládání krizí se mi zdálo násilné, nehledě na to, že autorovi nezbylo než se neustále opakovat, protože potenciál jeho teorie byl záhy vyčerpán. Takže závěrečnou kapitolu, vlastně velké finále, jsem už jednoduše dočíst nedokázala. Veliké zklamání.