(...)V české současnosti působí myšlenka kulturně podmíněné konstruovanosti dětství skoro nepatřičně. V literatuře se na štěstí mýtus pohádkového dětství a dětí jako něžných bytostí narušuje celkem často. Vypravěč, bývalý úředník na odboru sociálních věcí, vzpomíná na dvaatřicet dětí, které se zničehonic objevily ve městě San Cristóbal. Skupina má svou vlastní dynamiku: nepanují v ní vztahy nadřízenosti a podřízenosti. (...)Pro děj románu je klíčové jeho místní vymezení – město sousedí s pralesem, odkud děti přišly a kam se na noc vrací. Představují tak cosi cizího, potenciálně ohrožujícího a „necivilizovaného“; ostatně mají i vlastní jazyk, kterému zprvu nikdo nerozumí. Před místními tak vyvstává otázka: Jak se k těmto zvláštním bytostem postavit? Děti nevypadají, že by se chtěly začlenit do stávajících struktur.

Několik důležitých otázek, které se dotýkají našich základních hodnot, nastoluje útlá kniha Město světla španělského spisovatele Andrése Barby. Točí se kolem případu dvaatřiceti zemřelých dětí a popisuje zvláštní střet světa dětí a dospělých.