Láska je osamělá hra

I ve druhé části volné trilogie španělské spisovatelky Esther Tusquets, kriticky nejvíce oceňovaného a čtenářsky nejoblíbenějšího autorčina díla stojícího na počátku její spisovatelské kariéry, se setkáváme s postavou Elii. Podobně jako v první části, Stejné moře jako každé léto, také zde reflektuje ve způsobu volného nepřerušovaného, až manického toku myšlenek své dětství a svůj současný život. Krásná, elegantní, duchaplná a finančně zajištěná Elia se v útěku před zoufalou nudou svého prázdného života a před spalujícím létem ve městě zaplete do milostného trojúhelníku se dvěma studenty. S nemotorným Ricardem trpícím mindráky z dětství a zakřiknutou Clarou rozehrávají hru na lásku a nelásku, osahávají si své hranice, aby zjistili, kam až jsou ochotni zajít, vzájemně se využívají a zasvěcují, zrcadlí se v sobě a projektují si do sebe svá přání ve snaze se skrze druhého vyléčit ze svých traumat a pocitů ublíženosti.
Je možné něčeho dosáhnout pomocí hry, v partii šachů hraných s ďáblem, anebo je lepší řídit se spíše instinkty, jako opičáci v říji putující jarním pralesem za vůní svých družek? Vyhrají pradávné biologické pudy nebo sofistikovaná hra kdo s koho? A není toto uzamčení mezi pouhými dvěma možnostmi vůbec naše prokletí?