Cherubín troubí na kost fanfáru

Láska — smrt — Bůh. Trojúhelník úplnosti a zároveň orné pole poezie. Sbírky Víta Slívy jsou si v mnohém podobné, a přesto v každém z jeho čtrnácti opusů najdeme něco navíc. Zde je to časová žeň. Rozevlátá obraznost ustupuje sevřenějšímu tvaru, v němž je i místo pro zámlky a gnómy. Za prvním slovem z onoho trojúhelníku pociťujeme palčivost, před níž není kam utéct. Druhé slovo si básník stále víc přetváří na čas — kolik ho ještě mám a proč neubíhá pomaleji? A za třetím se schovává slovo samo, poezie ve svém sebezrcadlení. Sama sobě účelem? Ano i ne. Je to rovněž slovo, kterým někam chci patřit; slovo, jež chce být slyšeno. Sursum corda. Vzhůru srdce. Vzhůru slovo… a leť. Však ty už víš ke Komu.