Tichý společník

(...) Vyprávění scenáristy Pavla Göbla (nar. 1967) připomíná pohádku. Odvíjí se od chvíle, v níž " světlo spí pod horizontem událostí a prostor číhá prázdný", a jeho konečnou hranicí je " horizont událostí, za který právě zapadlo slunko". Zpočátku neznámý prostor je v symbolických sedmi dnech zaplňován lidmi, věcmi a zvířaty, jejichž povahy a podstata jsou tím zřetelnější, čím více světla na ně dopadá. (...) Podobně je v Tichém společníkovi relativizována schopnost naší interpretace toho, co vidíme. Jak již bylo řečeno, postavy se dívají, otázkou ale zůstává, zda " náhodný pozorovatel" může být i pozorovatel nezaujatý. Svět vykládáme dle vlastních představ a zkušeností, pohled nám poskytuje jen povrch, ale ne jádro věcí. Jde o oboustrannou obranu, nedokážeme-li něco pochopit, pak je vnější dojem bezpečnou odpovědí, a nechceme-li se lidem otevřít, pak není nic snazšího než si nasadit masku a hrát odpovídající roli.

(...) Motivy starého světa, který musí ustoupit novému, se v próze objevují v několika variantách: původní vesnice byla zatopena přehradou, teď se sem tlačí dálnice. Několikanásobná smrt na konci knihy tu přitom nepůsobí nutně tragicky. Mrtví se potkávají s živými, aniž by jejich koexistence působila násilně. (...) Göbl nezapře svou profesní zkušenost: Tichý společník má rysy nápadně filmové. (...) Jednotlivé dny, do nichž je próza rozdělena, autor člení ještě na číslované oddíly, v nich zachycuje obrazy, výseky reality, miniatury. I v jejich rámci pracuje s jednotlivostmi, které mají často metaforický význam.

(...) Jeho vyprávěcí styl je křehký, a to i v rabijátských pasážích knihy, kdy nechá vagabunda Miru rozehrát úchvatnou one man show. Pod poměrně jednoduchým příběhem z prostředí severočeské vesnice však prosvítá zoufalství čerstvých čtyřicátníků z nenaplněného života.