(...) Když se Sigmund Freud věnoval klinické terapii vojáků vracejících se z front první světové války, začal si všímat jevu, který měl záhy významně proměnit jeho dosavadní představy o fungování psýché. Způsob, jímž vojáci zpracovávali válečná traumata, se totiž vymykal „principu slasti“, který Freud chápal jako základní regulační mechanismus všeho, co se děje ve vědomí. Jednoduše řečeno – existuje v nás automatické puzení ke slasti a odvracení se od bolesti.
Jenže v případě válečných traumat zakladatel psychoanalýzy zjistil, že to úplně neplatí: Namísto toho, aby se prožité trauma stalo jen další vzpomínkou patřící minulosti, neustále se ve vědomí opakovalo coby obnovovaná zkušenost. Cyklicky se vracelo jako vytěsněná událost, kterou se nepodařilo vnitřně zpracovat tak, aby se mohla stát integrální součástí koherentní identity. Freuda to vedlo k překonání principu slasti a k postulování existence takzvaného todestriebu, tedy pudu ke smrti, a to jako nejen komplementárního, nýbrž i původnějšího pudu, než je samotná vůle k životu.