„Jsme stejní ve své slabosti, jen naše stébla mají jiné barvy.“
Ostrov, co chutná jako pomeranče (2021) je první souborné básnické dílo Kateřiny Marie Tiché. V niterné poezii všedních dnů básnířka, podobně jako v písňové tvorbě, uplatňuje pečlivou hravost se slovy, verši, působivými obrazy a básnickou formou.
Sbírka je rozdělená do tří částí – Po kameni kámen; Za senohrabské noci; Marokánka – každá čtenáři nabízí tematickou různorodost i pocit poetické cesty. Sevřeností skladby, hádankovitostí a pozůstatky čehosi v básni nevyřčeného Tichá hledá v lidských životech „to“ skryté, nevyslovené. Básně jako "Divoká" nebo "Tam tě budu hledat" se vyznačují hlubokým obeznáváním osobních pocitů a často vyprávějí příběh emocí. Moudrost básně "Tolik se bál krupobití, že raději nezasel" zase odráží hluboké poznání, které autorka sděluje jinotajem. Naopak momentky "Tramvaj č.17" a "Vltava" sbírce dodávají odlehčený tón. Poezie je zde hledáním melodie slov s až skácelovskou snahou postihnout krásnou řečí tu zdánlivě „špatnou pravdu“.
A kde je ostrov, co chutná jako pomeranče? Čtenáři je v závěru odhalen. Podobně jako pro Holly ze "Snídaně u Tiffanyho" nebyl domov místem, ale pocitem, i zde je ostrov krásnou metaforou, za kterou se vyplatí vypravit. Knihu navíc citlivě doprovází abstraktní ilustrace Venduly Klímové.
Básnířka věnovala sbírku Davidu Stypkovi a s věnováním jako by rezonoval i poslední verš básně "Co chvíli žil jsem pro jinou krásu": …Zase tě najdu, jestli budeš chtít.
„Jsme stejní ve své slabosti, jen naše stébla mají jiné barvy.“
Ostrov, co chutná jako pomeranče (2021) je první souborné básnické dílo Kateřiny Marie Tiché. V niterné poezii všedních dnů básnířka, podobně jako v písňové tvorbě, uplatňuje pečlivou hravost se slovy, verši, působivými obrazy a básnickou formou.
Sbírka je rozdělená do tří částí
... 
