Antropologické struktury imaginárna

Gilbert Durand, Bachelardův žák, koncipoval své Antropologické struktury imaginárna jako antropologické rozšíření výzkumů započatých v Psychoanalýze ohně. Jeho kniha chce být jakousi „zahradou“ obrazů, uspořádanou na způsob Linného botaniky, inventářem uspořádaným okolo několika hlavních strukturálních schémat.

Tento postup však dovádí čtenáře mnohem hlouběji: ústí do celkové teorie, jež vyvrací klasické pojetí obrazu, jaké rozvíjel Sartre, a překračuje teze Lacroze, Barthese a Malrieuho – jež všechny redukují imaginárno a podřizují jeho „pošetilost“ nějaké formě rozumu.

Svým zkoumáním toho, jak imaginárno „funguje“, nás Gilbert Durand staví do srdce polemik vyvolaných strukturalismem, který nahrazuje časové procesy klasického diskurzivního vysvětlení explikativními procesy prostorovými, topologickými. Zatímco je však možné kritizovat strukturalismus Léviho-Strausse či Greimase pro jeho formalismus, struktury imaginárna, jež jsou z definice „figurativní“, nás vedou k tomu, abychom o struktuře uvažovali v termínech jejího dynamického obsahu.