Tenhle kraj ti neříká pane

Výbor z díla Jaromíra Urbana nereprezentuje pouze samotného autora, ale osobitou poetiku pražských, respektive severočeských umělců-solitérů narozených ve 40. letech, kteří se podíleli na undergroundovém hnutí; mnoho z nich jako Jaromír Urban byli signatáři Charty 77, což zničilo jejich profesní a rodinný život, a byť sami umělecky tvořili, ne vždy chtěli svou vlastní tvorbu vydávat. Básníkova poetika je založena především na vnímání prchavosti času, střídání ročních období, v pozdní tvorbě se paradoxně objevují milostné motivy, ale také odkazy na stárnutí (Alzheimerova choroba, milostný list Ulrice von Levetzow), které jsou podány s jemným sarkastickým humorem.

Jiným paradoxem Urbanovy poesie se jeví její vývoj. Od hrubínovské nostalgie svého mládí Urban, básník nesoustavný, dospívá k obrazům plným živelnosti – nebojím se říci živelnosti svého stárnutí. V poesii, deníkových záznamech a povídkách Jaromíra Urbana není pouze živé a stále čtivé uvažování člověka své doby, odraz člověka, který nerezignoval, ale neúčastnil se, důležité pro jeho vidění světa je neustálá naděje a skrytá ironie.