Jizva

Česko-polské pohraničí. Druhá světová válka. A tragédie, o které jste nejspíš neslyšeli. Strhující román-stojí na obalu. Za mě spíš sálal pokorou, jakou byl napsaný. Jak vyprávěný babičkou při popíjení melty u mramorové bábovky. Se vší úctou k spisovatelce v práci Karin Lednické a jejího Šikmého kostela na mě mezi řádky prosakovalo víc faktických událostí a tím pádem očividných stop mravenčí práce. Tady ač mi to přišlo víc beletrizované, mě ani tak nevtáhly ty jednotlivé osudy, jako spíš zvědavost, jakého charakteru byla hlavní postava. Je to silný kousek ale se strašně malým polem na rozehrátí většího příběhu. I když mě to nezasáhlo, jak pád šutru na hlavu a nebrečela jsem, jak třeba právě u Šikmého kostela, ta gradace příběhu je tu famózní, s mírnou husí kůži tyto řádky píšu, to zase ano. Souběžná linka ze současnosti mi nevadila. Jen mě utvrdila v tom, že jsou prázdné fráze a pak jsou věty, které se jimi nikdy nestanou. Třeba ta, že se máme poučit z minulosti a nikdy nezapomenout. Hvězdičku musím strhnout za místy mravokárnost a řeči, že jedna z postav nemá právo soudit jinou poměrně starší osobu. To mě nadzvedává. Já jsem prostě v táboře, že nacistický zločinec by měl sedět ve vězení a pykat i v devadesáti. Tečka.