(...) Co Jon netuší Rybářská chata tedy nemá výrazný děj, nic dramatického se v průběhu nestane, žádné obraty či vzpoury. To ovšem nemusí být na závadu, vzpomeňme na nedávný obrovský úspěch obdobně vystavěného přírodního příběhu, který nabídl Paolo Cognetti v románu Osm hor. V norské novele vše stojí na jediné figuře a tou je Ivar, jenž naštěstí sehnal někoho, na kom si může leštit svou jedinečnost. Jon sehrává roli věčného otloukánka, který většinou vše přejde mlčením, i když uvnitř se plní nádrž sebelítosti – její protržení by pro Ivara bylo dalším důkazem Jonova polotučného chlapáctví. Příběh tak táhnou především Ivarovy nestandardní reakce na cokoli a nevyžádané poznámky k čemukoli. Vylákal Jona na své území, kde je neomezeným vládcem, kde se cítí silný v kramflecích – a když on sám stařecky klopýtne, je nutné dělat, jako by se nic nestalo. Též proto, že další poznámka z úvodního Jonova prohlášení říká, že strýček Ivar mezitím již zemřel. I to je důvod, proč byla sepsána Rybářská chata. Nikoli pouze z nutnosti se vy(z)povídat z toho, co se – překvapivě – Jonovi v tak zralém věku přihodilo. Ale taky proto, že jedinou možností, jak Ivara znovu oživit, bylo o něm napsat. V samotném závěru Rybářské chaty je odhalen ještě jeden překvapivý detail, který se Jon dozví jen tak náhodou… (...)