Na okraji: O potěšení z četby a psaní

(…) Eseje Na okraji pokládám za jednu z nejlepších knih, které jsem letos přečetl. Ukazují, že Ferrante není jen mistrovskou vypravěčkou, ale autorkou, která své dílo bytostně promýšlí. Její časté odkazy k literární tradici a odvážné interpretace z jejího literárního myšlení činí fascinující směsici zralosti a novátorství. Svým způsobem jsou její eseje pro ženské psaní podobně kanonickou knihou, jako byly eseje Virginie Woolfové. Éra patriarchátu pomalu končí, i když jeho stín nás bude ještě dlouho provázet, ale ve velkolepém myšlení Eleny Ferrante lze spatřit obrysy nového světa, který dokáže plně vyjádřit zkušenost žen, a současně umí s láskou a úctou přistoupit i ke všemu velkému, co se zrodilo v dobách, které ženám příliš nepřály.

(…) Kniha esejů Eleny Ferrante Na okraji, kterou v překladu Sarah Baroniové vydalo nakladatelství Prostor, má podtitul O potěšení z četby a psaní. A opravdu, ponořit se aspoň trochu do duševních pochodů autorky, která si získala tak velkou světovou pozornost čtenářek, je stejně napínavé jako její hledání.

(…) Eleně Ferrante se stalo to, co se stane téměř všem úspěšným mainstreamovým autorkám a autorům. Po knize, kterou se proslavili — v případě Ferrante je to samozřejmě tetralogie Geniální přítelkyně —, vyjdou jejich méně známé a méně úspěšné romány, následuje publicistika, esejistika a nakonec nakladatelem sestavený diář s citáty z díla. Diář na rok 2022 nazvaný Přátelství zde recenzovat nebudu, ale texty o četbě a psaní shromážděné do svazku Na okraji si reflexi zaslouží. Útlý svazek se vzdušnou sazbou přináší tři přednášky — za Ferrante je proslovila herečka — a jeden esej. Zatímco v přednáškách se Ferrante věnuje hlavně tomu, co ji utvářelo jako autorku, esej vznikl při příležitosti konference „Dante a jiní klasikové“ a zaobírá se v první řadě postavou Beatrice v Dantově díle. Ferrante sleduje, jak se z nemluvné krásky v Novém životě stane milenka, matka i admirál v Božské komedii, plnohodnotná žena mnoha tváří. (…)

(…) Útlá knížečka dobře odhaluje, v čem tkví tajemství Ferrantina aktuálního celosvětového úspěchu. Ve schopnosti čtivě a zdánlivě obyčejně, zdánlivě jen tak mimochodem, ale přitom neobyčejně pregnantně a srozumitelně formulovat. Ferrante tu se zápalem popisuje jedinečný okamžik, kdy se z pouhého zapisování myšlenek stává psaní, magický proces, při kterém „nečekám na nic jiného, než aby se můj mozek rozptýlil a vyjel z dráhy.“ Je to chvíle, kdy se „pravidla – naučená, aplikovaná – boří a ruka nevytahuje z hlavy to, co je potřeba, ale to, co nahmatá, pořád zrychluje a vychyluje se z rovnováhy.“ Toto horečné psaní je pro Ferrante oním opravdovým psaním. (…) Lehký a čtivý autorčin styl je tím, co jí získalo miliony čtenářů po celé planetě a Ferrante i v knize Na okraji drží čtenáře na své straně a nenechá je se odtrhnout. V překladu Sarah Baroni text hladce a elegantně plyne vpřed, jako řeka, jejíž proud postupně mohutní, až s sebou bere vše. Přesto po přečtení této knihy, jakkoliv tak osobní, nejsme tajemství autorčiny identity o nic blíž. A navzdory tomu můžeme tentokrát mít dojem, že ji (konečně!) důvěrně známe. A i v tom tkví genialita jejího psaní.

(...)Více každopádně zjistíme o autorčině tvorbě. Ústředním tématem knihy je totiž autorčina vlastní cesta k psaní. K tomu, jak se Ferrante v počátku jen neobratně potýkala se slovy vrhanými na papír či jak zápasila s ženským psaním v převážně mužském literárním světě.

Útlá knížečka dobře odhaluje, v čem tkví tajemství Ferrantina aktuálního celosvětového úspěchu. Ve schopnosti čtivě a zdánlivě obyčejně, zdánlivě jen tak mimochodem, ale přitom neobyčejně pregnantně a srozumitelně formulovat.(...)

(...) V souboru Na okraji (Prostor, 136 stran) se bestselleristka po dříve vydaných Příležitostných nápadech opět chápe příležitosti namísto vyprávění fikce poodhrnout závěs osobitého způsobu uvažování, vnímání hmotného světa a jeho přetváření do prozaických útvarů. Každičký tento proces je přitom pro autorku s víceméně neochvějným respektem čtenářstva nekonečným dilematem. Vyhledává komfortní zónu, avšak i mnohdy chaotické povolení uzdy vlastní obrazotvornosti. (...)

(...) V souboru Na okraji (Prostor, 136 stran) se bestselleristka po dříve vydaných Příležitostných nápadech opět chápe příležitosti namísto vyprávění fikce poodhrnout závěs osobitého způsobu uvažování, vnímání hmotného světa a jeho přetváření do prozaických útvarů. Každičký tento proces je přitom pro autorku s víceméně neochvějným respektem čtenářstva nekonečným dilematem. Vyhledává komfortní zónu, avšak i mnohdy chaotické povolení uzdy vlastní obrazotvornosti. Teprve ve druhé řeči Akvamarín a následném pojednání Příběhy a já sahá do svých konkrétních děl, z nichž vybírá nuance, které je spojují i rozdělují. Právě prostřední část může být významnou přidanou hodnotou pro její příznivce dychtivé neznámých souvislostí. (...)

(...) Ferrante skrze moudrost oblíbené Diderotovy postavy z románu Jakub a jeho pán došla k poznání, že i když absolutního realismu nelze dosáhnout, má smysl se o něj snažit. Ona přebujelá osobitost totiž může objevit ty ohledy reality, které nebyly vidět nebo nejsou nijak samozřejmé. Aby se k něčemu takovému spisovatel/ka dostal/a, musí se nejprve zbavit naivního a v podstatě škodlivého přesvědčení, že to, co píše, jsou její/jeho vnitřní myšlenky a pozorování. Několik drobných objevů, které pro tuto činnost Ferrante shrnuje, by mohly být užitečnou radou každé další autorce či autorovi, centrum argumentu je ale v pojetí já, z něhož spisovatelka vychází. (...)

(...)Nesnáším žánrovost jako svěrací kazajku, a to i v žurnalistice. Proto jsem vždy tvrdil, že skutečné naplňování žánru v psaní či ve filmu je pracovat proti žánru. Podrývat ho nikoli tím, že se popře, nýbrž tak, že se vyzkoušejí jeho hranice. Napnou se až k prasknutí s nadějí, že do uzavřeného prostoru vnikne něco nového a oživujícího. Naplňování žánru je vždy hra se žánrem, s jeho výměrem, s jeho předepsanými formami, vždy je to tedy nové vymezování žánru. A tak mě pochopitelně nadchlo zjištění Eleny Ferrante, která od pevné formy jako zajištění možnosti psát, protože tvorba je forma, dochází až k popření formy – či lépe k jejímu skroucení, k její literární subverzi či perverzi. Bez formy na začátku bychom se ztratili v libovůli impulzivního psaní, s formou na konci bychom zůstali uzavření v kleci literárního předformátování, jež převádí psaní do strojového kódu.(...)

Z románového cyklu Geniální přítelkyně se záhy po vydání stala senzace, která měla úspěch i v Česku. Díky nové knize teď možná lépe pochopíme, co stojí za jejím literárním úspěchem. Na okraji je soubor přednášek Eleny Ferrante o psaní. A začíná se od základu: od úplně prvních písmen. Je uklidňující si vzpomenout, že i ty největší romány začínají stejně. Tužkou a kusem papíru. Kniha Na okraji to dobře připomíná. Kdo ji přečte, možná začne u vody psát svůj vlastní román.

(…) Popisuje trnitou cestu hledání – například s pomocí literárních autorit – sebe sama, aby nakonec zjistila, že se psaní pro ni stalo tím, co dává tvar jejímu „věčnému ztrácení a nalézání rovnováhy“. Dává dohromady skládačku a zároveň se těší, až ji rozloží. „A tak se mi milostný román začíná líbit až tehdy, když se stane románem nemilostným. Detektivka se mi začíná líbit až ve chvíli, kdy vím, že vrah nebude nikdy odhalen... A postavy? Když jsou až průzračně konzistentní, připadají mi falešné, zamiluji si je až ve chvíli, kdy něco řeknou a pak udělají pravý opak...“ Kniha esejů Eleny Ferrante Na okraji, kterou v překladu Sarah Baroniové vydalo nakladatelství Prostor, má podtitul O potěšení z četby a psaní. A opravdu, ponořit se aspoň trochu do duševních pochodů autorky, která si získala tak velkou světovou pozornost čtenářek, je stejně napínavé jako její hledání.

(...) A je to hodně zajímavé čtení. Jde totiž o tři přednášky, které Ferrante napsala na žádost Boloňské univerzity. Nechává v nich nahlédnout do své spisovatelské kuchyně. Pro ty, kdo stále pátrají po tom, kdo tajemná autorka ve skutečnosti je, tak o sobě zase něco málo prozradila, dala další vodítka. Jak stojí v anotaci ke knize, v textu nazvaném Psaní a trápení autorka odhaluje svůj respekt k řádu snoubený s potřebou chaosu, v pojednání Akvamarín líčí svou mladickou vášeň pro skutečné věci a sklon k realističnosti. A v části Příběhy a já přemýšlí o zásadní knize Vlastní životopis Alice B. Toklasové, v níž si americká spisovatelka Gertruda Steinová přivlastnila hlas a životní příběh své partnerky a múzy. (...)

(…) A je to hodně zajímavé čtení. Jde totiž o tři přednášky, které Ferrante napsala na žádost Boloňské univerzity. Nechává v nich nahlédnout do své spisovatelské kuchyně. Pro ty, kdo stále pátrají po tom, kdo tajemná autorka ve skutečnosti je, tak o sobě zase něco málo prozradila, dala další vodítka. Jak stojí v anotaci ke knize, v textu nazvaném Psaní a trápení autorka odhaluje svůj respekt k řádu snoubený s potřebou chaosu, v pojednání Akvamarín líčí svou mladickou vášeň pro skutečné věci a sklon k realističnosti. A v části Příběhy a já přemýšlí o zásadní knize Vlastní životopis Alice B. Toklasové, v níž si americká spisovatelka Gertruda Steinová přivlastnila hlas a životní příběh své partnerky a múzy. (…)

Spisovatelka Elena Ferrante zůstává a dost pravděpodobně zůstane pro veřejnost záhadou. Svou identitu ani soukromí odhalovat nechce. Teď o sobě však přece jen něco málo prozradila. A to v nové knize Na okraji. Píše v ní o svých motivacích k tvorbě a psaní, o inspiracích, slepých uličkách, a ačkoliv explicitně nerozkrývá nic zásadního, mezi řádky se dá vyčíst mnohé. Budiž jí navíc k dobru, že na rozdíl od svých stejně úspěšných kolegů nemá vůbec problém s tím popsat a vysvětlit své triky a postupy práce. Ve čtyřech esejích se zamýšlí nad tím, co dělat s příběhem, který nikam nevede, nebo v čem spočívá paralýza při vyprávění o realitě. Čtení zajímavé i pro neaspirující pisatele.

(…) Svou identitu ani soukromí odhalovat nechce. Teď o sobě však přece jen něco málo prozradila. A to v nové knize Na okraji. Píše v ní o svých motivacích k tvorbě a psaní, o inspiracích, slepých uličkách, a ačkoliv explicitně nerozkrývá nic zásadního, mezi řádky se dá vyčíst mnohé. Budiž jí navíc k dobru, že na rozdíl od svých stejně úspěšných kolegů nemá vůbec problém s tím popsat a vysvětlit své triky a postupy práce. Ve čtyřech esejích se zamýšlí nad tím, co dělat s příběhem, který nikam nevede, nebo v čem spočívá paralýza při vyprávění o realitě. Čtení zajímavé i pro neaspirující pisatele.