Les v domě

Další autorčinu jsem očekávala s jistou rezervou, jelikož to tak mám, že velká očekávání mě ve finále zklamou.
Ale! Wow! Jsem velmi mile překvapena. A i když si paní Mornštajnová vybrala opět těžké téma, příběh byl napsán tak, že jsem knihu nemohla odložit. Vím, že si ji už nepřečtu, určitě ne v horizontu příštích 10 let, ale ne protože není dobrá. Spíš naopak, je napsaná tak, že si příběh budu dobře pamatovat dlouho. Zanechala ve mě stopu a mám nad čím přemýšlet. Obdivuji jak autorka umí zachytit atmosféru a hlavně podstatu věci. Dost drsný příběh je napsán s laskavostí autorce vlastní. Další ze společenských románů, který má v mé knihovně místo.

Lepší než Listopád (předchozí autorčina kniha) o 100%. A já mám TAKOVOU radost.
O malé holčičce bez kamarádů, která se cítila všude cizí, pro kterou se stalo definicí slovo sama.
Holka, které odmalička do hlavy cpou- Nezapomeň, svět je zlej a lidi jsou ty nejhorší stvoření - nemůže mít lehký život. A o tom tato knížka hlavně je. O hromosvodu frustrací dospělých, kteří ji obklopovali.
Co vyroste z člověka, který místo vřelosti a objetí má dětství plné studu, viny, ultimát a samoty?
A přesto z toho textu plného pochmurnosti vykukuje hřejivost- věty děvčátka, kterého neznáš ani jménem, ale přeješ mu všechno dobré a chápeš jeho zaškobrtnutí.
Jeho hlavním úkolem je zapadnout, nevyčnívat a splynout s okolím . Zmizet.
A pak se v tom textu začnou objevovat věci, které tě nutí knížku hltavě číst nebo jí mrštit do kouta. Kde tu holku, kterou ani neznáš jménem chceš obejmout nebo vlepit facku.
A kdy poslední stránky čteš s knedlíkem v krku.
Knížka, kterou budou číst všichni a bude vidět všude a mně to výjimečně nebude vadit, protože to nebude díky profláklému jménu autorky, ale protože to je sakra dobra věc.

Příběh jedné rodiny a toho, co se neříká. Cácora je ještě malá, když odešel otec. Její matka doma moc nebývá, a tak je s babičkou. Babička je svéráz a myslí si, že o špatných věcech je lepší nemluvit. Ale dá se tajemství pohřbít dost hluboko, aby se už nikdy nedalo vykopat?

Bylo mi jasné, že se mi tato kniha bude líbit, od autorky jsem přečetla vše a vždy jsem byla nadšená. Ale že to bude až takové, to jsem tedy nečekala…

Je to smutné čtení, napínavé a tajemné. Je to těžké, sedne to na vás a jen tak nesleze. Čtete s očekáváním, co bude dál, budete chtít vědět víc a víc. Autorka to skvěle dávkuje a nechává nás v napětí a pak to všechno vybalí…

Je to nečekané, překvapivé, šokující. A když mi došlo, jaké je v knize tajemství, bylo mi tak úzko, že jsem ani nevěděla, jestli chci číst dál a všechno se to dozvědět. (Samozřejmě, že jsem četla dál a knihu jsem nemohla vůbec odložit).

Autorka na čtenáře dokáže skvěle přenést emoce, bylo mi tak při čtení úzko a smutno. Jsou tu skvěle použité metafory. Když Vám to pak všechno dojde a pochopíte i ty náznaky v předchozích kapitolách, možná vám i mráz přeběhne po zádech.

Skvělá kniha, která se na první pohled tváří jako jeden z mnoha rodinných příběhů, ale je v ní mnohem víc.

Za čerstva jsem Vám chtěla napsat, jak na mě tahle kniha působila. Dočetla jsem ji už včera, ale musela jsem si alespoň den nechat uležet všechno to, co jsem si v ní přečetla. A vstřebat to, protože žádnou jinou knihu s podobnou tématikou jsem nečetla. A číst záměrně ani nebudu. Jenže tady to na Vás vypluje během čtení. Najednou se TO zjeví a už to nejde vzít zpátky, knihu odložit. Ne. Nutí Vás TO číst dál, myslet na to, jak je to všechno možné, kolik toho osud na jednoho člověka naloží a jak lhostejná a krutá dokáže rodina být. Víc už Vám říct nemůžu, ikdyž bych chtěla. Chtěla bych to vykřičet, všechny ty emoce co jsem vpila. Všechnu tu krutost, tu křivdu, to nepochopení, ty chyby, kterých se dopustí úmyslně rodina, máma. Máma…!
Paní @alenamornstajnova napsala neuvěřitelný příběh. Fakt těžko uvěřitelný. Minimálně v mém růžovém světě. Hlavní hrdinka je od raného dětství vystavována velkému pesimismu ze strany nejen prarodičů, ale i vlastní matky. Nikdy nezažila mateřskou lásku a naopak se na světě díky neustálým rodinným sporům cítila zbytečná ( když už příběh vygradoval, doufala jsem, modlila jsem se, aby byla silná, aby neodešla ze světa dobrovolně..). Tak moc jsem jí přála dobrý konec, lepší život. Ale ono holt člověk si tu temnotu nese životem sebou, a když se všechna ta bolest nashromáždí a začne přetíkat, pak je už to jen těžko zastavit s ohledem na celou tu minulost, na všechna ta tajemství, která stejně vyplují na povrch a ukážou pravou tvář těch, kteří oficiálně mají být Vaše krev.
A ten les! Ten tu hraje velkou roli. Ze začátku knihy mě neděsil, ale postupně mě začal obklopovat taky. Celej příběh jsem četla se zvláštním pocitem těžkosti na prsou, s bolestí u srdce, a když to už už vypadalo nadějně, sice trochu předvídatelně, přišla rána..
A ten konec? …………
Tohle je kniha, kterou už si asi nikdy nepřečtu, ale vím, že ve mě bude až do smrti. Zažraná do morku kostí, stejně jako hniloba v baráku po velký vodě… Wow. Jedno velký wow a klobouk dolů paní autorce.

Čekat na nový román Aleny Mornštajnové je jako čekat na Vánoce. Víte, že přijdou, ale stejně se každý den do kalendáře podíváte, jak dlouho to ještě bude trvat.

Článek
Jsou autoři, kteří v zájmu úspěchu svých knih hledají nejkratší cestičku za svými čtenáři. Není přímo potřeba hladit po srsti, ale občas stačí pochopit, co čtenáři chtějí a přesně toto jim naservírovat. Alena Mornštajnová nic takového nedělá. Základ jejího úspěchu je jiný: Příběhy silné, jako pravá turecká káva.

Po třech knihách s historickým kontextem (Hotýlek, Slepá mapa a především nejslavnější Hana) se autorka usadila v relativní přítomnosti. Z příběhů plných velkých událostí (na pozadí ještě větších událostí) se stala menší komorní dramata. Jakoby se Mornštajnová rozhodla nasvítit malé životy, které ale prožívají bolesti o nic menší než aktéři velkých dějin.

Především v knize Listopád (2021) ale své čtenářky a čtenáře šokovala. Rozhodla se vykreslit alternativní svět poté, co listopadová sametová revoluce dopadla jinak. Ale i tyto velké kulisy využila pro komorní příběh.

Kniha Les v domě, která právě v těchto dnech letí na pulty knihkupectví, už žádný fiktivní svět nepotřebuje. Děj se rozjíždí v polovině devadesátých let - a jak jsme už u Aleny Mornštajnové naučeni, opět se setkáváme se silnými ženskými hrdinkami. Líbí se mi, jak prakticky v každé její knize (s výjimkou Hotýlku) jsou to právě ženy, kolem kterých se namotává příběh.

Hlavní pocit z Lesu v domě (šestého románu v pořadí) se dá shrnout do jednoho slova: tíseň. Bude vás provázet prakticky od první stránky knihy a neopustí vás ani s posledním slovem. Hlavní hrdinka je holka, u které se zdá, že úplně každému překáží a že je na světě tak trochu navíc. Babička jí říká Cácoro a vlídného slova se od ní malá holčička nedočká. Matka před tíhou rodinné atmosféry utíká k milencům, alkoholu - a hlavně daleko od své dcery. Otec zmizel během povodní a od té doby o něm nikdo neslyšel. A do toho tu je les. Les, jehož temnota zaplavuje dům a který na malou Cácorku působí jako temná deka, jako největší životní trauma. Les, který se čím dál tím více stává metaforou, jejíž význam nechceme ani domýšlet.

Alena Mornštajnová všechny postavy v knize obdařila extrémně silným závažím. Temná minulost je jakoby zahrabána pod záhonem s růžemi, ale stejně jako nové rostlinky na jaře, i pravda občas prostě začne vylézat na povrch. Čtenáře se dokonale povedlo přilepit ke stránkám knihy. Autorka na to jde na to zpříma, bez volánků, krajek a dalších literárně příjemných ozdobiček. Chce, aby syrovost (a surovost) děje dýchala nejen z příběhu, ale především z písmen, slov a odstavců.

Podobně jako například Viktorie Hanišová v Rekonstrukci i Alena Mornštajnová v Lese v domě pomalu odmotává z klubíčka a to, co vás možná někde v první polovině knihy napadne jako příliš odvážná myšlenka, se začne více a více zhmotňovat. Vzrůstající napětí, stále silnější atmosféra - a především finále s pointou, které se snažíte oddálit, a přesto se do cíle dostat co nejdříve. Les v domě není úplně odpočinková literatura, která přinese příjemné chvíle klidu při rodinné dovolené. Je to kniha, která ve vás dlouho zůstane, na kterou budete hodně vzpomínat. Ale na to jsme u této autorky zvyklí.

Jestli mi něco v knize chybělo, tak to byla zásadní finální konfrontace. U některých postav v knize jsem doufal, že se dozvím jejich úhel pohledu, jejich reflexi celé situace. Některé momenty v knize si zase zasloužily rozvést. Jenže tyto mé výtky jsou spíš hlad po příběhu, než skutečné slabiny knihy. Autorka opět nechala na čtenářovi, aby si některé věci domyslel, aby měl prostor pro své „dopsání“ knihy.

Les v domě je mrazivý, je výrazný a dramaticky bolestivý. A bez jediné pochyby mohu říct, že naprosto skvělý.

3,5* Zážitek s četby mi bohužel pokazila probíhající kauzu, protože všude vyskakovaly spoilery a já tak nedobrovolně věděla, co se v knize dozvím :-( Každopádně i tak na mě kniha od začátku působila velmi odpudivě a pesimisticky (= vyvolávala ten pocit), což mě na druhou stranu fascinovalo, protože i když jsem s četbou teprve začínala, už mi žádná postava v knize nebyla sympatická :-) Hlavní postava a vypravěčka je cácora, jen a prostě cácora, zcela chápu proč ji autorka nedala konkrétní jméno, ale zároveň mi to nedovolovalo si k ní vypěstoval rádoby vztah. A k žádné další postavě také ne, protože všechny jsou položeny do negativna a celou dobu mi bylo vlastně nepříjemné knížku číst, což je na jednu stranu dechberoucí, co paní autorka dokáže vytvořit pomocí slov, na ten pocit z knihy určitě nezapomenu při vyslovení jména knihy, ale zároveň to pro mě bylo až tak „nepříjemné“, že se mi knížka nečetla dobře, byla opravdu velmi depresivní a musím konstatovat, že mě neoslovila toliko jako předchozí autorčiny knihy, ba naopak, bohužel. Nemůžu tady na závěr tedy ani doporučit, ani nedoporučit, prostě nevím…