(...) Autorčina výrazová úspornost, její literární minimalismus plní svou funkci naprosto a totálně. Zaprvé s ohledem na čtenáře: Keeganová mluví sice jasně, realisticky, ale neříká vše; mnohdy jen naznačí, spokojí se s letmým náčrtem – právě tudy pronikají do textu ty zneklidňující psychologické nebo rovnou hororové prvky. Zadruhé s ohledem na dějinnou skutečnost: koncentráky takového typu v Irsku napříč osmnáctým až dvacátým stoletím opravdu existovaly. Církev je nadšeně pěstovala, stát je mlčky toleroval. Pod hlavičkou péče a milosti byly neslitovně zavražděny tisíce a tisíce nešťastných dívek – i jejich ještě nešťastnějších potomků.
Furlongova matka otěhotněla v šestnácti, bůhví s kým. Kdyby padla tehdy do spárů Magdaleniným prádelnám, Bill Furlong by nedostal šanci žít. Neměl by manželku a pět dcer. A hlavně: nevzepřel by se té příšerné totalitě, která fungovala v jeho blízkosti, v rámci jeho širší komunity. Claire Keeganová mu dala tu možnost. Napsala jeho postavu jako tichou obžalobu, výčitku, protest. A napsala ji jediným možným způsobem: ne jako trapnou ideologickou agitku, ale jako výsostnou literaturu.