(…) Pro čtenáře, kteří o Magdaleniných prádelnách ví jen minimum, bude čtení vyvolávat nutkavou potřebu si o nich něco málo zjistit. Pro ty, kteří už mají povědomí, bude novela rozšířením obzorů, že někdy nechtít vidět nestačí. Ostatně i ústřední postava nakonec koná. Částečně proto, že i Furlonga mohl postihnout stejný osud, jako dívky, ženy a děti v Magdaleniných prádelnách. Dozajista by ho takový osud pravděpodobně i potkal, nebýt jednoho člověka, který jako jeden z mála nechtěl udržovat status quo a nevidět. Příběh má několik vrstev a jednou ze silných momentů je právě vzepření se očekávání společnosti, co by se mělo a co se sluší. (…)

(...) Autorčina výrazová úspornost, její literární minimalismus plní svou funkci naprosto a totálně. Zaprvé s ohledem na čtenáře: Keeganová mluví sice jasně, realisticky, ale neříká vše; mnohdy jen naznačí, spokojí se s letmým náčrtem – právě tudy pronikají do textu ty zneklidňující psychologické nebo rovnou hororové prvky. Zadruhé s ohledem na dějinnou skutečnost: koncentráky takového typu v Irsku napříč osmnáctým až dvacátým stoletím opravdu existovaly. Církev je nadšeně pěstovala, stát je mlčky toleroval. Pod hlavičkou péče a milosti byly neslitovně zavražděny tisíce a tisíce nešťastných dívek – i jejich ještě nešťastnějších potomků. Furlongova matka otěhotněla v šestnácti, bůhví s kým. Kdyby padla tehdy do spárů Magdaleniným prádelnám, Bill Furlong by nedostal šanci žít. Neměl by manželku a pět dcer. A hlavně: nevzepřel by se té příšerné totalitě, která fungovala v jeho blízkosti, v rámci jeho širší komunity. Claire Keeganová mu dala tu možnost. Napsala jeho postavu jako tichou obžalobu, výčitku, protest. A napsala ji jediným možným způsobem: ne jako trapnou ideologickou agitku, ale jako výsostnou literaturu.

(…) Ticho roste do výšky Při čtení Třetího světla jako bychom jasně cítili, že tuto novelu psala povídkářka, nikoli romanopiskyně, protože by jinak text jistě ještě daleko víc „rozválela“. Tady je pouze to nejnutnější – a opět vidíme mistrovství irské tvůrkyně. Třeba v naznačení toho, že v rodině došlo k tragédii a někdo chybí, což člověku dojde až po dalších stránkách: „Cestou zpátky po pěšince a přes pole tetu držím za ruku a cítím, že ji vyvažuju. Beze mě by se určitě převážila na stranu a spadla. Přemýšlím, jak to asi dělá, když tu nejsem, a dojdu k závěru, že musí normálně nosit kyblíky dva.“ Ve Třetím světle najdeme též poznámky o snaze zamaskovat něco tím, že mluvíme o čemsi jiném: „Náš tati má ve zvyku lhát o tom, co by bylo hezký, kdyby to byla pravda.“ Či o nemluvnosti irských chlapů: „Mezi ty dva mužský padne ticho, který celou tu dobu, co je teta venku, roste do výšky.“ Zmínka děvčátka o vyvažování tety není jediným obrácením rolí ve Třetím světle. Při nočním výletu na pláž, kde voda smyje strýcovy stopy, zatímco ty holčičí nikoli, čteme: „,Tys mě sem musela přinést,‘ prohlásí. Směju se tý představě, že bych ho já nesla, směju se, jak je to nemožný, a pak si uvědomím, že to byl vtip a že já jsem ho pochopila.“ Opravdu ale není tak jednoznačné, zda strýc s tetou „pozdvihují“ holčičku z bláta chudé a početné rodiny, či naopak ona pomáhá zaplnit prázdné místo po tom, kdo už není. (…)

(...) Vyprávění Keeganové připomíná Hemingwayovu metodu ledovce – část sdělení je skryta pod hladinou, čtenář musí číst mezi řádky, domýšlet si. (...)