Dálnice

Renata, matka od rodiny, se díky své práci dostane do Rakouska a rozhodne se tam zůstat. A jelikož je právě rok 1984, ovlivní její rozhodnutí celou její rodinu. Manžel je přidělen na horší práci, syn musí přestat studovat medicínu a dcera nese její útěk nejhůř, a navíc se nedostane na svou vysněnou střední školu.

Podle anotace jsem se na tuto knihu velmi těšila, moc ráda čtu příběhy z naší historie, bohužel, kniha mi vůbec, ale vůbec nesedla.

Na začátku bylo fajn, že šla autorka hned k věci, žádné dlouhé řeči kolem. Když se rodina dozvěděla o emigraci matky a manželky, byly v příběhu cítit emoce, prožívala jsem s nimi jejich šok a bolest. Ale to bylo celé, co se mi na příběhu líbilo. Když jsem se dostala zhruba na stranu 50, začala jsem trpět a trpěla bohužel až do konce.

Příběh vidíme z pohledu jednotlivých členů rodiny, je fajn, že vidíme každému do hlavy, co prožíval, ale zároveň čteme stále to samé, jen to má jiného vypravěče. Co mi opravdu hodně vadilo byly otázky. Otázky typu Proč to udělala? Šlo by to změnit? …. Tak takové otázky byly na každé druhé straně. Neustále ty samé, zbytečné, nudné. Příběh se neskutečně táhl, nic moc se v něm nedělo a chyběl tomu i pořádný závěr.

Moc mě to mrzí, ale s autorkou jsme se bohužel vůbec nepotkaly.

2,5*/5*