Neklidná růže

Evelína, hlavní hrdinka povídkové knihy Neklidná růže, je žena v nejlepších letech a touží po lásce. Je rozvedená, svérázná, ztřeštěná, naivní, sarkastická, vášnivá, vtipná, smyslná a neklidná. Hledá, koketuje, svádí, užívá si, souží se, tápe. Čas běží, a ona stále sní o muži cválajícím na bílém koni. Muži se kolem ní jen hemží, jenže kde najít a jak poznat toho pravého, který s ní bude souznět, ocení její duši a dokáže ji rozesmát? Evelína nepřestává zarputile hledat, plnými hrstmi rozdává životní optimismus a nadhled, jenže dostává vrchovaté nic. Bezhlavě se však vrhá do dalších milostných dobrodružství a občas je to jako jízda na horské dráze. Nahoru a dolů… V jejím hledání ji vehementně podporují kamarádi, potměšilí dohazovači. Se svou dospělou a samostatnou dcerou má výborný vztah, díky čemuž dokáže být svobodomyslná.

Čtivá knížka plná sebereflexe, motýlků v břiše, lechtivých okamžiků a občas sakra trapných situací i pořádné švandy, je nevšední nejen květnatým slovníkem, ale i přesným vystižením niterných pocitů ženy.

Neklidná růže je trefou do černého obzvlášť pro ženy, které už mají něco „odžito“ a rozhodly se to i přes nevydařený partnerský vztah nezabalit. Nečekají v koutě, až je tam někdo najde. Kniha tak pomůže pochopit, že všechno, co se nám v životě děje, má svůj význam, a i když se to někdy nezdá fér, je v první řadě třeba začít mít rád hlavně sám sebe. Objevit svobodu, žít tady a teď, užít si bezstarostnost a uvědomit si, že štěstí je dar, který si můžeme nadělit, budeme-li chtít.

Monika J. Čapková ve své prvotině ukazuje, že tíživá samota, bolavá duše, prázdnota a ztracená sebejistota po životních kotrmelcích, je jen přechodný stav. Dokáže dát naději, že na každou „neklidnou růži“ někde čeká princ. Nebude nejspíš na bílém koni, možná bude mít jen starší auťák, třeba pojede na kole, nebo půjde pěšky, to je totiž úplně fuk… ale dokáže podpořit, rozesmát, pohladit, ocenit, nabídnout, pochopit, rozdělit se a milovat… To je hlavní poselství této knihy a její autorky.

Musím přiznat, že mě již delší dobu netáhla žádná volná chvilka ke čtení knihy, až nyní. Monika Čapková, nic? "Neklidná růže", nic? Ale já vím. Přelouskla jsem "Neklidnou růži" takřka jedním dechem.
Dlouho jsem nečetla takové květnaté, barvité slovní vyjádření, které vás však obdivuhodně rychle, lehce a přirozeně vrací do všední, střízlivé
reality života. Nasmála jsem se dosyta. Viděla sebe samu v mnoha autorčiných trapasech. Kniha vtipně evokuje myšlenky o ženách, které
prožívají své životy, řekla bych jako , "chodící mrtvoly", aniž si to kdy uvědomí. Autorka nás vede k úvahách o našich vlastních šancích, o tom, zda máme, nebo nemáme to, co ona nakonec, po delším hledání, najde. Jak je to
prosté, stačí jen číst a přemýšlet o svém životě. Přečtěte si tuhle knížku, pobaví vás a obohatí po všech stránkách.
Jen tak na okraj. Nikdy mne nenapadlo, že ta naše "ženská květinka" by mohla vypadat i takhle krásně. No prostě růže, píchá ale voní.