Konec nylonového věku

Marná sláva, je konec swingování. A milování…Je s podivem, že se ten bál v Reprezentačním domě vůbec koná. Byť ho pořádá pražský Americký ústav a všudese blýskají taftové róby, datum napovídá, že tímhle plesem marnosti se uzavírá krátká epizoda znovunabytésvobody. V předjaří roku 1948 nejdou kroky tanečníků ani noty jazzmanů do rytmu s nucenými častuškami tamvenku – a k tomu se ozývají i jejich nešťastné lásky, mindráky nebo jen obyčejná touha zlomit tuberu. Proelegána Sama Gellena zůstane Irena Hillmanová nedostupná, když se hloupě vdala za kariéristu Roberta, kterýje s milencem odhodlán zatočit po bolševicku. Montymu Bartošovi je zle z toho, že už v pondělí pomašíruje naučitelskou umístěnku do malotřídky v Krušnohoří. A dojde i na Jiřku Kočandrlovou, nehezkou statkářskou holkuna ocet, jíž ve foyer nezbývá než pomstychtivě pletichařit…Novela o posledním blues někdejších „pásků“ a „kristýnek“, kteří předtím tak rádi swingovali náckůmnavzdory, je skvostně synkopická. Kronikář této ztracené generace Josef Škvorecký pro ni sbíral inspiracipřímo od pultíku tenorsaxofonisty a už tehdy postřehl, že zlatá mládež ustupuje falši, ne-li kolaboruje,poněvadž jen tak bude život v údajných „šťastných zítřcích“ snazší. Nikdo se nenarodí do ideální doby a ztrátailuzí o nás samých se vždy dostaví nehledě na režim. Ovšem po únorovém puči je z toho člověk ještě víc down,i kdyby zatím pořád hráli Glenna Millera