Rozkvetlá

Andrea a Jolanta. Dvě ženy tak rozdílné, že už snad ani víc nemůžou být. Jedna puntičkářská workoholička, druhá otevřená umělkyně. Dohromady je svede spor jejich potomků a ony zjišťují, že je vlastně fajn začít zkoušet nové věci a že silné přátelství může vzniknout i téměř z ničeho.

Hned na začátku jsem zjistila, že mám v sobě kus Andrey i Jolanty. Díky tomu jsem dokázala pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Dokázala jsem se do obou vcítit, a tak nějak jsem balancovala mezi jejich životy.

Příběh je tu vcelku jednoduchý. Dva malí kluci se ve školce nemají rádi a matky se snaží zjistit proč tomu tak je. Díky tomu si najdou cestu k sobě i k činnostem, které by jinak vůbec nikdy nezkoušely. Je skvělé, že je tu ukázáno, že ani jedna z cest není ta pravá. Každá má svá pro a proti a je skvělé, když se vše podaří vyvážit.

Kromě toho tu máme spousty dalších témat. Ať už Andreina maminka, která nedávno ovdověla a teď neví, co si se sebou počít. Anebo dědečkův deník, který nám ukazuje, jaký byl život na vesnici před cca šedesáti lety. Je tu skvěle porovnáno postavení žen tehdy a nyní a celkově to vede k myšlenkám o tom, jak velkou roli má žena v rodině.

Celý ten příběh mi byl blízký, ale bohužel mi kniha nakonec nesedla. Místy to na mě bylo zdlouhavější, a hlavně mě nebavily pasáže o výchově dětí. Bylo toho tady na mě moc a raději bych se více věnovala „dospěláckým“ věcem. Možná to byl i můj osobní problém, protože nemám ráda, když se matky chlubí svými dětmi, co všechno umí, jak jsou skvělé, a to jsem bohužel z této knížky cítila.

Ze začátku byl můj zájem velký, ale bohužel postupně jen opadal.