Poznámky z četby
V červnu 2026 vyšla třetí sbírka Jiřího Horta, tentokrát v nakladatelství Klenov.
***
Kniha
Na prvním dojem z letmého prolistování je provedení knihy konzervativní ale krásné a čisté. Textura obálky, útlý formát knihy a barva papíru neruší, naopak usnadňuje čtení.
Prázdná místa na stránkách pod texty působí vzdušně, texty samotné ale díky zvolenému fontu a grafické úpravě od Pavla Kotrly naopak sevřeně, soustředěně.
Podobně vynikají i celostránkové fotografie Rudolfa Stančíka. Jsou výrazné, zapamatovatelné a vytvářejí spolu s názvy oddílů a úvodními básněmi samostatné artefakty, které komunikují s následnými texty.
Celkově tak formát knihy velmi dobře sedí k formě haiku a senrjú, nakladatelství Klenov odvedlo výborný kus práce.
***
Texty
Sbírka je rozčleněna do do čtyř oddílů, které tematicky přecházejí od tradičních přírodních motivů a žánru haiku v Chudobkách, přes meditativní městské a společenské Kontury, osobní a rodinná senrjú v Labuti z perliček, až po znepokojivě silná senrjú z prostředí vězení a návštěv koncentračních táborů ve Slyšet kosa.
Část textů jsem sice znal z dřívějška (ať už z literárních serverů, z antologií haiku nebo z předchozích Hortových sbírek), ale některé z nich byly přepsány k nepoznání, někde se jen drobně změnil výběr slov nebo pořadí veršů, ale ve většině případů se změnily k lepšímu a získaly jasnější vyznění nebo silnější pointu - například přeskládáním pořadí veršů.
Z řady nových textů mě na první přečtení zasáhlo nejvíc závěrečné haiku z oddílu Chudobky:
Padá list
mlčím
Tam není ani slovo navíc.
Podobné, až na samou dřeň opracované texty ve volné formě (jiyūritsu) se objevují i v dalších oddílech. Jsou plné ticha a prázdného místa, ale nikdy se nedostanou za hranici srozumitelnosti.
Z odstupu lze takto nahlížet i na vztah mezi předchozími soubory Když topoly a Přijde jelen a současnou sbírkou - témata, která Hort již dříve básnicky zpracoval se k nám vrací vybroušená na samotné jádro.
Čtenář, který upřednostňuje bohatší obrazy, tak může sáhnout i po starších textech a pátrat po dalších souvislostech a obrazech z ostravských zákoutí, která jsou i s mnohými současnými texty nerozlučně spjatá.
***
Několik příkladů
Autor dokáže v oddílu Labuť z perliček zprostředkovat štěstí prarodičovství, citu a něhy, ale zároveň při tom neopustit ducha senrjú. Na první přečtení může následující text působit jako aforismus:
Proč někdo zemře?
Protože dovyprávěl
všechny pohádky
Ale ve skutečnosti to je z hlediska žánru haiku nádherné makoto - takhle přesně to mohlo proběhnout, jen záznam z konverzace, a zároveň hluboký dětský vhled.
Tak jako Sumitaku Kenšin sevřeně, ve volné formě, zachycoval jasně, ale syrově realitu dlouhodobě nemocného pacienta v nemocnici ve svých Nedokončených haiku, zachycuje Hort v úvodní části oddílu Slyšet kosa realitu vězení kde profesně působil: bez posuzování, jen se soucitem a pochopením každodenních okamžiků:
nebylo to tak -
těká pohledem
kolem dokola
A podobně jako když Santóka psal v některých senrjú o následcích japonsko-čínské války, tak i Hort reflektuje v oddílu Slyšet kosa dozvuky historických událostí. Nepokouší se o rekonstrukci, o sdělení „jak to bylo", ale na základě vlastních prožitků z návštěvy jednotlivých míst v roli průvodce velmi dobře vystihuje pocit „kolektivní paměti". Některé z textů jsou v tomto ikonické - není třeba hlubokého vzdělání, abychom docenili verše:
Hrob Jana Palacha
Plamínky
nebo
Dětský barák
v Birkenau -
je slyšet kosa
Zde je navíc ze zvukomalebného hlediska velmi dobře slyšet odtikávání a sekání opakovaného “k” v každém verši…
***
Plynutí a zrcadlení
Co dále stojí za zmínku a co jsem si uvědomil až při opakovaném čtení, je samotné uspořádání sbírky - v Hortově případě se totiž nenaplňuje obava, že si čtenář haiku bude po chvíli připadat „jako uklován k smrti holubicemi" (jak trefně poznamenal W. S. Merwin v předmluvě k Aitkenově Vlně zenu).
Přispívají k tomu jednak samotné oddíly a jejich úvodní básně a fotky, které navozují pokaždé jinou atmosféru a očekávání (tak, jak to často dělá úvodní řádek v klasickém japonském haiku), a také to, jak v nich texty přirozeně a nerušeně plynou.
Postupně je tak možné odhalovat, že jednou je to plynutí času obecně, které je zvýrazněno použitím typicky českých sezónních slov (v původním haiku zvaných kigo).
Ale namísto slavnosti kvetení sakur nebo sledování světlušek, se zde opakovaně, vracíme například k rozbalování dárků, vánočním stromku, Svatému Valentýnu nebo třeba šestému prosinci.
Jindy vnímáme plynutí času prostřednictvím momentů z lidských osudů - zkoumáme prázdná místa, která zbyla po lidech kteří odešli, sledujeme střípky vzpomínek i každodenních chvil a vyvstává před námi plastický obraz světa - z pohledu člověka.
Z tohoto pohledu je zajímavé, že reflexe přírodních cyklů v průběhu ročních období je zrovna v oddílu Chudobky věnovaném haiku poněkud upozaděna - i zde se nachází silná kigo (odlet vlaštovek, první sněženky, ptačí krmítko apod.), ale uspořádání textů je spíše tematické.
Za zmínku ale stojí to, jak spolu jednotlivé texty na protějších stranách sbírky komunikují. Jak se píše v haiku o šípku, zrcadlení je jedním z klíčů k celému souboru:
Zrcadlení -
na zarudlém šípku
krystalek ledu
Na dvoustraně tak proti sobě najdeme například texty s ptáčaty poštolky, nebo s hladinou rybníka ve zmiňovaném oddílu Chudobky, ale podobně najdeme dvojice textů s vánočním stromkem a jesličkami v Labuti z perliček nebo salát v ešusu a stromek ve vězeňské části Slyšet kosa .
Někde se zrcadlí slova, jinde mi připadá, že se zrcadlí celé obrazy a motivy - možná si to už pak jenom představuji, ale přesně k takovému čtení uspořádání textů svádí.
I známé texty pak působí zas trochu jinak, než když jsem je četl jednotlivě v předchozích knížkách nebo jen tak za sebou na literárních serverech.
***
Komu patří
Jsem zvědavý, jaké bude mít sbírka ohlasy mimo haiku komunitu. Připadá mi, že texty jsou i na první přečtení srozumitelné a dávají dohromady určitou představu, náladu a obraz a čtenáře tak vtáhnou i bez toho, aby musel o haiku jako žánru něco vědět.
Zároveň mu ale nechávají prostor na interpretaci při dalším čtení, ke kterému sbírka Komu patří déšť i svým nedopovězeným titulem svádí.
