Právo nálezce

Právo nálezce je pokračováním série Bill Hodges, i když na přítomnost hlavní postavy celé série si musí čtenář chvilku počkat. Svižné a napínavé vyprávění, které střídá více dějových linek, je velmi návykové a i když je i tentokrát svým rozsahem umírněné, nabízí příběh plný akce i emocí.
Kniha je rozdělena na více dějových linek a začíná v dávnější minulosti, čímž zprvu trochu klame „tělem“, neboť můžeme snadno dojít k závěru, že příběh s prvním dílem vůbec nesouvisí. Stejně tak může někoho mást nepřítomnost Billa v první půlce knihy, avšak není třeba se obávat, on se v pravý čas objeví (rovnou se svojí oblíbenou ponožkou). A v neposlední řadě zde najdeme i očekávané (i neočekávané) postavy z předchozí knihy.
I tento díl je hodně zaměřen na psychologii postav, kdy se čtenář může dojímat nad osudem malého chlapce, zděšeně přihlížet vývoji událostí kvůli zdánlivé prkotině a nebo jásat nad drobnou proměnou nejen Holly, ale i samotného Billa. Mnoho bodů tu vede k zamyšlení, jak dalece vlastně mohou naše činy ovlivnit jiné lidi (a tím teď nemyslím jen autory knihy, kteří nám trápí oblíbené postavy), nebo čím vším můžeme někomu ublížit (i zde je několik postav, které by ocenění „rodič roku“ nezískali).
Teče tu krev, nervy „pochodují“, páchají se zločiny, ale i tak je Právo nálezce, alespoň dle mého názoru, míň temné a depresivní než Pan Mercedes. Možná je to Billovou chutí do práce, možná za to může Pete a jeho snaha pomoct rodině, možná je to nadějí v lepší zítřky, která tu občas „vyskakuje“. Rozhodně však za prvním dílem v ničem nezaostává a troufnu si říct, že je dokonce ještě o chloupek lepší.