Nebe je pořád fialové

Pojďte na chvíli zpomalit. V klidu se usaďte, uvařte si dobrý čaj nebo kávu a začtěte se do příběhu, ve kterém poznáte Arghaván. Dívku, která odešla z Íránu do Nizozemska poté, co od rodiny odešla její matka a otec propadl opiu. Arghaván vede obchod s použitým zbožím, hledá si nové přátele, vzpomíná na svůj domov a snaží se zakořenit v nové zemi.

Když jsem před pár měsíci měla možnost mluvit s překladatelkou Blankou Konečnou, upozornila mě na knihu, kterou zrovna dokončovala. Ano, je to právě tato knížka a já už tehdy věděla, že ji nutně potřebuji, neboť je to čtení přesně pro mě. A nespletla jsem se. Knížka je nádherná. Smutná, avšak plná naděje.

Celou knihou se vine otázka: Jak poznáme domov? Je to místo, odkud pocházíme. Nebo je to místo, kde zrovna žijeme. Není snadné se rozhodnout, obzvláště pak, když vzpomínky na rodnou vlast nejsou zrovna příjemné. To, čím si prošla Arghaván v Iránu mě zasáhlo. Bylo to smutné a bolavé čtení. Ale i tam se našly momenty, které zahřály u srdce. A stejně tak Nizozemí, země, která ji přijala, ve které může žít. Hledá si tu přátele, kteří by ji dodali pocit domova, avšak ne všichni ustojí, že je jiná. Jsou tu ukázány kulturní rozdíly, a to až takové, že jsou pro někoho neuchopitelné.

Knížka je skvěle napsaná. Některé věty, tak to jsou skvosty. Čtení jsem si užívala od začátku až do konce. Je to křehké a poetické. Donutí vás to zamyslet třeba i nad svým životem. A hlavně vás celý příběh donutí zastavit se, zpomalit a vnímat svět kolem sebe pozorněji.