Další kniha z edice Hlas, u které jsem hned věděla, že si ji přečíst. A nejen kvůli anotaci, ale i proto, že předchozí autorčina kniha (Nikdy, nikdy, nikdy) mě naprosto nadchla.
Sakra, sakra, sakra je norský román, jenž nechá čtenáře nahlédnout do života jedné ženy, a ve kterém jistě mnoho z nás najde alespoň malinkatý kousek sebe sama. Zdánlivě obyčejné vyprávění o jednom normálním životě a klasických problémech, však nabere nečekaný směr a tak asi každému nezbyde nic jiného, než si zanadávat: „a sakra“.
Vzhledem k předchozí autorčině knize jsem i tentokrát čekala silný příběh, a rovnou mohu říct, že jsem jej i dostala. Už dramatický začátek naznačuje, že tohle téma není nikomu neznámé; však si to přiznejme – kdo z nás nikdy nepocítil touhu na všechny křičet? Je jedno jestli to byla rodina, přátelé, šéf v práci, nebo nějaká nesmyslná maličkost, která se „dotkla“ onoho pomyslného okraje poháru trpělivosti, a v nás to začalo vřít.
Byť příběh přináší „obyčejné“ téma, nabízí mnoho důvodů k zamyšlení. Jak dalece nechat některé věci zajít, proč jsou věci, o které se s nikým nechceme podělit a ulevit tak svému přetíženému já, proč si pořád myslíme, že jsme na všechny trable sami a proč ti, kteří by nám většinou měli být nejblíž, občas vlastně stojí nejdál. Zároveň tu najdeme krásný příklad toho, že tu správnou pomoc můžeme najít na nečekaných místech a u nečekaných lidí.
Román Sakra, sakra, sakra je skvělou volbou pro všechny, kteří už v životě něco zažili a také pro ty, kteří mají občas pocit, že jestli nezačnou křičet, tak „prasknou“. A pokud nespadáte ani do jednoho, nevadí; že život není jen procházka růžovým sadem víme asi všichni.
Další kniha z edice Hlas, u které jsem hned věděla, že si ji přečíst. A nejen kvůli anotaci, ale i proto, že předchozí autorčina kniha (Nikdy, nikdy, nikdy) mě naprosto nadchla.
Sakra, sakra, sakra je norský román, jenž nechá čtenáře nahlédnout do života jedné ženy, a ve kterém jistě mnoho z nás najde alespoň malinkatý kousek sebe sama. Zdánlivě
... 
