Pohřbený obr

Mlha před nimi, mlha za nimi, jinak už jen zrádná paměť. Snad v ní konečně najdou sami sebe.
Staroušci Axl a Beatrice už mají dost živoření v hobití zemljance uprostřed raně středověké Anglie. Rozhodnou se putovat k moři za synem, s nímž se kdysi rozhádali, jenže se píše šesté století po Kristu a ostrovní země obestřená mlhou jim klade všelijaké pasti. Bát by se ale cestou neměli jen saně z keltských báchorek, z jejíhož chřtánu se ta mlha vyvalila, či snad odpadlých rytířů z družiny krále Artuše. Největší hrozbu představují saští barbaři, kteří si tu stavějí osady a brzy s řádem stávajícího světa skoncují. Avšak zatímco se manželé s jiskřičkou naděje v srdci přesouvají do vysněného útočiště, sílí v pozorovateli neblahý dojem, že jejich pouť není tím, čím se zdá být. Soudržnost tohoto páru ani národa, k němuž náležejí, není zdaleka idylická a cosi hluboce zasutého v paměti hyzdí jejich svědomí tak, až z toho běhá mráz po zádech… Laureát Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2017 vždy úhledně a zároveň naléhavě ukazoval, jaká traumata člověku působí bludy ve vlastní mysli. A totéž předvádí i v románu zasazeném do nejsvětějších anglických kulis žánru fantasy. V předvečer soumraku artušovského mýtu stejně jako kdy jindy platí, že kdo chce porozumět budoucnosti, musí nejprve pochopit minulost. Včetně té své.
„Pohřbený obr je naprosto mimořádný román. Autor se v něm nebojí navázat na velká osobní témata a současně je fantasticky propojuje se staroanglickou mytologií.“ – Neil Gaiman, The New York Times Book Review
„Román se zabývá pamětí a tím, co by mohla odhalit. Tentokrát však autor pátrá po odpovědích v času prolezlém zapomněním (…), v mytické Anglii, kde kromě lidí žije i dračice Querig, jejíž dech zahalil obyvatele kraje do kolektivní amnézie. (…) Příběh je spíš naplněním potřeby čehosi archetypálního: hledáním prostoru, který by [mu] poskytl dost svobody na zkoumání kolektivního svědomí.“ – Jonáš Zbořil, Hospodářské noviny
„Po způsobu McCarthyho Cesty vytvořil autor věrohodnou alternativní realitu, jejíž nejsilnější zbraní je psychologický ponor. Tak osobitou říši imaginace by nestvořil nikdo jiný než Ishiguro.“ – Jason Cowley, The Financial Times
„[Autor] si vždy pohrával s nespolehlivostí vypravěčů: stejně důležité jako to, co říkají, bylo to, co neříkají – buď proto, že nechtějí, nebo proto, že si určité věci odmítají připustit. Nyní nezbývá než vyvozovat charakteristiku postav pouze z jejich vnějšího chování.“ – Michal Šplíchal, literarni.cz
„Smícháme-li Jane Austenovou s Franzem Kafkou, máme v kostce literární perspektivu Kazua Ishigura. A ještě nad tou směsí vystavme panoramatickou reflexi lidského údělu na způsob Prousta.“ – z hodnocení nobelovské komise v říjnu 2017