Noční směna

Ve spolupráci s AI
V noci 18. října 2001 přišla třináctiletá Dagmar do léčebny se svou těhotnou matkou. Eva si potřebovala vyzvednout několik dokumentů. Neměla tam pracovat, neměla zůstávat přes noc a s děním v pavilonu číslo sedm neměla mít nic společného. Než spolu odešly, Dagmar zaslechla, jak se recepční po telefonu dohadovala o počtu lidí. „Ne, pořád čtyři,“ řekla. V okně pavilonu se na okamžik objevila nehybná postava. Do rána zmizeli tři pacienti. Zmizel i údržbář Karel Beneš. Nikdo nedokázal přesně určit, kdy byli naposledy spatřeni. Záznamy o jejich převozu se rozcházely, některé stránky chyběly a jeden podpis stvrdil události, které se možná nikdy nestaly. O pětadvacet let později objeví Dagmar ve starých protokolech nesrovnalosti, které neměly přežít ani první kontrolu. Bývalý lékař Havel přizná, že zprávy o převozech zfalšoval. Tvrdí, že se snažil uchránit léčebnu před katastrofou. Nepoví však, kam zmizeli pacienti a Karel ani proč se v nočních záznamech opakovaně mění počet přítomných. Čím hlouběji Dagmar proniká do historie pavilonu, tím méně se může spolehnout na to, co vidí černé na bílém. Zápisy se opravují, ale původní verze nezmizí. Jména se objevují tam, kde nemají co dělat. A stará kniha nočních směn čeká v kanceláři, která měla být dávno prázdná. Když Dagmar konečně najde originál, objeví v něm větu, která se jí týká. Příští noční směna: Dagmar Sásiová.