Básně

(...) Preisner žije, ale co přírodnina vulkanického původu, on je městvavým magmatem deroucím se k povrchu a pak následuje exploze plus láva řinoucí se neslýchanou rychlostí po úbočí. Co jí stojí v cestě, zpopelní. Sežeh. Žádnéismy, žádná koketerie, ale gesto proroka oděného jen cárem látky, která nasvícena z boku dává tušit rudožlutou barvu.

(...) V autorově trpkém a kousavém vidění město a celý národ vylézá z tunelu udušených dějin a masožravě žvýká minulost,/občas ji vyplivne žvanec/nestravitelné viny. Je to kniha bezprostředního strachu o rozdýchávání společenství zdecimovaného komunismem a chvějivé starosti o nezaslouženě nabytou a jalovou svobodou. Drobnosti vypozorované v ulicích, v kavárnách zaslechnuté útržky hovorů, prosby a konfrontace vyústí v poslední básni, která po úvodních verších ve smogu a jedech Koruny české/hledím dík Kristu na tu spoušť doroste k básníkovu zjištění neschopnosti cokoli vysvětlit z bolestí vlastního osudu a do motlitby za sebe i národ: Žíravou rosu božího slitování/ dejte nebesa!