(...) Jiřině Haukové je poezie podstatou a smyslem života. Tento plně existenciální postoj má dvojí důsledek. Za prvé: Hauková je básnířkou upřímnou, její poezie nikterak nekalkuluje se čtenářskou odezvou, nic nepřikrášluje. Za druhé: ve své zvláštní spontaneitě, ve svém naprostém nasazení, kdy v textu nehovoří "pouze" básník, tvůrce, nýbrž celý člověk, celá jeho bytost, se Hauková někdy nevyvaruje básnicky banálního obrazu.

(...) Fosilním stereotypům starého světa, jeho blábolivému politikaření i bezcharakterní mrzkosti jatečních duší nastavuje všední scenérie psané s mladistvou impulzivností. Nezastřená reflexe stáří (Rozhovor dvou starců: Kolář a Hauková), samota a vzpomínky na přátele (Dopis J. V.), stesk po mrtvém manželovi (navazující na Elegii za Jindřichem Chalupeckým), pocit Prázdnoty a Ničeho paradoxně oživují ty skladby, které by bez zasazení do konkrétních chvil života mohly vyznít jako traktáty. Tento Haukové smysl pro detail, jedinečnost každého osudu, jedinečnost chvíle, osvěžují záblesky intuice, okamžiky jasnozřivosti, v nichž jako by se vždy na chvíli zastavoval čas a zklidňoval tak výbuchy hněvu.