(...) Ve svých textech Jílek regionální význam překračuje a řadí se k pozoruhodným outsiderům české literatury, jako byli Váchal nebo Hanč, kteří poloprivátně vytvořili nevšední konfesijní, deníková či epistolární díla. Od prvních, ještě chlapeckých dopisů z gymnaziálních let, až k poslednímu textu z jara 1980 píše svérázným, sevřeným stylem, v němž se moderní racionalita, skeptický humor a dar lakonické formulace prolíná s archaickými ozvěnami.