Z letošního konce světa

(...)Básník nikam nespěchá, neboť ví, že krásu nelze uspěchat a že pro ni nikam chodit nemusí, neboť ta ho ustavičně obklopuje. Přestože Rozehnalův přístup k realitě je bytostně básnický, jazykové prostředky volí autor maximálně srozumitelné, úsporné, připomínající konstrukty dětských rýmovánek a popěvků, jindy úsečný stenografický záznam.

(...)Každá báseň je tak trochu výjev, živý obraz, který dojímá zdánlivou bezelstností naivního básníka, který svůj svět popisuje s okouzlenou láskou, přičemž občas bezděčně zaznamená i nějakou temnou předzvěst. Ve srovnání s předchozí knihou čtenáře napadá, že takhle nějak by mohlo vypadat nebe, nebo spíš ztracený ráj, kde má všechno svůj řád a smysl.