Ústředními texty posmrtně vydané knihy Campo Santo W. G. Sebalda (1944–2001) jsou čtyři fragmenty z připravované obsáhlé, ale už pak nikdy nevydané prózy o Korsice.
Tento již čtvrtý svazek Mitchellových povídek, zahrnuje mimo jiné i dvě rozsáhlejší povídky mapující osudy, a způsob života a obživy romské populace v New Yorku.
Proslulá skladba spisovatele Huga von Hofmannsthal (1874–1929) z počátku 20. století odkazuje daleko hlouběji do minulosti: je v ní zpracován anglický Everyman, moralita z patnáctého století.
Alice Thomas Ellisová (1932–2005) je autorkou třinácti novel. Ve Smíchu bez příčiny spojuje nejlepší tradici britské konverzační komedie se schopností rozeznít ticho mezi slovy a mimo ně.
Předností zmíněného výboru je, že je uspořádán tak, aby českému čtenáři co nejvíce přiblížil onu „temnou minulost“ novodobých polských dějin, ne nepodobnou osudu obyvatel Sudet.
Předkládaný svazek navazuje na předchozí vydání Mitchellových povídek Nahoře ve starém Hotelu (2015) a Tajemství Joe Goulda (2017) v nakladatelství Opus a zahrnuje obsáhlejší soubor Old Mr. Flood sestávající ze tří povídek.
Po románech Jakob von Gunten, Sourozenci Tannerovi a Pomocník z počátku 20. století napsal Robert Walser (1878–1956) ještě dva romány, jejichž rukopisy jsou dnes nezvěstné, a konečně v roce 1925 svůj poslední román Loupežník.
Překlady rozhlasových her Obchod se sny (1952), Cikády (1955) a Dobrý Bůh z Manhattanu (1958). Všechny tři hry se nějakým způsobem dotýkají oné „problémové konstanty“, která je v díle I. Bachmannové nepřehlédnutelná.
V románě Kamenné srdce vystupuje „vzdělaný zaháleč“ Walter Eggers, kterému se sice líbí paní domácí s plně vyvinutým poprsím, takže s ní spí, ale jen proto, aby z ní vydobyl vzácné zděděné knihy.
„Krátkým“ románem Republika učenců z roku 1957 pokračuje nakladatelství Opus ve vydávání děl jednoho z nejpodivuhodnějších solitérů německé literatury Arno Schmidta (1914–1979).
Tyto Mitchellovy texty jsou působivým záznamem jednoho tragického lidského osudu a zároveň výjimečným dokladem o Mitchellově literárně žurnalistické metodě.
Milostné básně a křehké výjevy z rodinného života vystřídají v druhé části knihy znepokojivě konkrétní obrazy odcizení a osamělosti uprostřed nikdy neutuchajícího šumu evropské metropole.
Zápisky jsou psány literárně filozofickou formou a překračují žánry traktátů, krátkých próz a básní, zdaleka nejsou svou povahou pouhými aforismy, nýbrž je lze číst jako partituru díla uzavřené struktury.
