"Mé tělo budiž pohřbeno zcela tichým a nehlučným způsobem, zcela prostě, s nejmenší měrou obřadů; zcela lhostejno, zda bude zpopelněno žehem, lhostejno, bude-li uloženo do hrobu. Jen žádný pomník ať na něj nestaví! 

 

Jsem nepřítel vší pompy hřbitovní. Žádám snažně, aby nebylo nad mou rakví nikým řečněno, zejména ne nikým z oficiálního světa českého; nenáviděl mě a choval se ke mně často ničemně a urážlivě - nechci tedy, aby musil po smrt mé lhát a přetvařovat se. Nechci tedy žádných poct ani university, ani od Akademie, ani od města Prahy - pokládal bych je za hloupou a nevkusnou komedii. (...) Z téhož důvodu odmítám 
jakékoli t.zv pocty pohrobní, jako je pojmenování budov, ulic, ústavů, atd. mým jménem (...) 

Mé jméno bylo psáno do vody, do času, do větru... a ty je odnesly nebo odnesou." (...)

 

"Můj pravý život je uložen v mém díle, jen hlupáci a duševní ubožáci mohou se domnívat, že je v korespondenci." (...)

 

"Generálním dědicem ustanovuji Jedličkův ústav pro děti zmrzačené v Praze. Vila v Dobřichovicích může být proměněna v léčebnu nebo ozdravovnu pro ně, nebo zpeněžena k účelům spolkovým (...) Kuratoriu náleží dozor na tím, aby mé jmění movité i nemovité sloužilo opravdu blahu těch ubohých dětí, aby nebyly v ničem zkracovány, zejména aby nebyly dozorčím personálem okrádány, šizeny nebo jakkoli jinak utiskovány. Kletba má každému, kdo se na nich proviňuje nebo jim ubližuje!"

 

"Bude-li vila čp. 154 obrácena v ozdravovnu nebo léčebnu těch dětí, chci aby zvučela celý den smíchem a zpěvem těch jejich drobných obyvatelů a byla prostoupena pokud jen možno sluncem a radostí."