Knižní pól Olgy Stehlíkové

Knižní pól

Snaha přiřknout individuálním lidským vlastnostem rozměr národních rysů bývá dost nešťastná. Jenže, naskytne-li se nám, Čechům, příležitost ke škodolibé legraci, možnost pobavit se na cizí účet, zmocní se nás nebývalá tvůrčí vášeň, z níž mohou povstat pozoruhodná literárně-humoristická dílka. Třeba i na uměleckém koleně a v rekordním čase, místy dokonce s určitým přesahem a hlavně vyšší než vysokou mírou sakrasmu.

Tomáš Baldýnský a jeho přátelský tým, jejž v první řadě tvoří slovutný grafik Martin T. Pecina, v tom umí náramně chodit. Nedávno se objevila drobná publikace s aluzivním titulem A vlci vyli divnou věc: Poctivý, párek, Kostelec. Nejen díky němu a oči strhující výtvarné úpravě, ale také zásluhou výsostného párku je to knížečka nepřehlédnutelná. Vskutku, párku – přitavoval jej vlastnoručně k 50 výtiskům přiléhavě hanopisných básní mnoha autorů překladatel a nově také ústřední člen komunikačního týmu prezidentského kandidáta Michala Horáčka, Viktor Janiš. 40Stránkový satirický anti „paján“ na kostelecký párek i s poctivým papírovým táckem vyšel v instantním nakladatelství Agrozpěv a přispěla do něj početná skupina známých i méně známých osobností a pseudonymů. Velmi často prostřednictvím persifláží nejznámějších básní či metrických schémat třeba takového Erbena či Sládka, i Wolkera nebo Šlitra.

Co třeba ukázka z básně Plísní studánka od Peta Kirjata Valáška:

Znám kosteleckou výrobnu

kde nejtmavší je dým

tam párky dělá ministr

a daně jeho tým

Tam ptáky, laně pomelou

a z divočáka krev

pak poctivě to natlačí

do nevymytých střev...

Není to nijak hodnotné čtivo, jde spíš o akci samotnou, o happening, o literární dění – partička šprýmařů se dá dohromady, královsky se pobaví a co víc - během pár chvil dovede společnými silami nápad až do konce. A pak je tu ještě ten angažovaný společensko-kritický moment, který lze nahlédnout kromě politické satiry i coby „boj proti ponižování poezie“. Baldýnský a tým totiž svou partyzánskou akcí reagují na spotřebitelskou soutěž o nejlepší báseň na téma poctivý kostelecký párek s použitím těchto tří slov, kterou Agrofert zcela vážně vyhlásil, zorganizoval a uzavřel výhrou 10 tisíc korun. Baldýnského kolektivní knížečka je vlastně parodií i formou guerrilla poetry, jejíž celkově povýtce pokleslé české podobě se v posedně vyšlých dvou číslech Tvaru věnovali referátem manželé Piorečtí.

O několik měsíců dříve ale předcházela ještě jinak pojatá Baldachýnova legrácka či výsměch, rázu poněkud bulvárního, ovšem kvality básnických příspěvků poněkud vyšší. O impuls se mimoděk postaral uctívaný filmový kritik Kamil Fila, když se na svém facebookovém profilu veřejně svěřil se svým nedobrým porozchodovým psychickým stavem. Opuštěn ženou, ba dokonce bez sušáku a věšáku, který si partnerka odnesla, tím už zavdal domácím vtipálkům podnět nepominutelný a sušák s věšákem se staly na krátký čas na sociální síti ikonami menšího intelektuálského pozdvižení. Baldýnský bleskově reagoval jedovatou legráckou v podobě sbírečky Na vlnách KF, opatřené mimo jiné douškou, že jde o  poctu Teigeho typografii Seifertovy programní poetistické sbírky Na vlnách TSF.

Špitá si sušák se židlí

Kamil už s námi nebydlí

Teď jeho byt je prázdný hrad

Co teď?

Nepije!

A nehodlá s tím začínat!

Veršuje třeba Tomáš Baldýnský. Je to přeci jen kvalitativně vyšší literatura než v případě pamfletu na párek z Kostelce.To je dáno jistě také tím, že zaujetí pro kritikův osobní bol bylo mohutnější než intence natřít to jistému agropodnikateli poezií. Společensko-kritický apel tu ustoupil bohapusté srandě, protože se jedná o všechno jiné, jen ne o „o vlnu básnické solidarity“, kterou Baldýnský Kamilu Filovi i čtenářům slibuje v předmluvě. A některé kousky jsou prostě skvělé, zejména, stejně jako v kosteleckém svazku, ty z pera Petra Staníčka:

VĚCI NEVĚČNÉ

Věšák a sušák ve vašem bytě

To není nějaká lecjaká věc

V koutě si stojí

tiše, skrytě

To nejcennější co jen máte

Si na ně s důvěrou věšíte

Pak zmizí, když se nedíváte

K zlomovému bodu životního cyklu Kamila Fily se coby vzory zřejmě hodily více než básnické skvosty českých bardů přeonačené hitovky od Zdeňka Svěráka, Michaela Kocába a Heleny Vondráčkové. Dvě malá křídla tu nejsou? Sušák, ani věšák? Ocitly se totiž s cizí ženou v cizím pokoji. Zajímavější než básně samotné byla ale reakce facebookového publika, které se rozštěpilo na dva tábory: jeden pro legraci za každou cenu, druhý, soucítící a bojující proti hyenismu takovýchto zlých, zlých „literárních“ počinů, které zesměšňují cizí utrpení. 

Prosím vás, jistě že je to jen legrace. Ale má nepochybné efekty, které nejsou ani tak postranní: jednou jdou na vrub sebelítosti a veřejné prezentace zhrzené lásky, provozovaným na FB a od osoby Filova formátu zřejmě neočekávaným; druhý příklad netřeba poctivě krájet na kolečka. V obou případech přispěly vtipným dílem „kulturní osobnosti“:  ze sféry literární třeba Bianca Bellová nebo Milan Ohnisko a Michal Šanda.

Ovšem, realizační tým Baldýnský-Pecina to nedělá ani teprve podruhé. Navazují na předchozí digitálně distribuovaný titul „bleskové poezie“, knihu Vyšívaný vlnama, inspirovanou televizními titulky pro neslyšící. Tehdy se jednalo o texty čistě převzaté, konkrétně z pořadu Náš venkov: Nutrie jako životní krédo, vysílaného v prosinci 2013 na ČT2. To už je vpravdě návaznost cimrmanovského rázu.

Knihy umí tvůrčí duo vypravit do světa vskutku bleskově: doslova během několika hodin či pár dní. Ke konceptu těchto počinů patří „omezená doba spotřeby“. Jenže ono to má háček: kniha má spotřebu neomezenou, tištěná i elektronická, a tím se také mimo jiné bude vždy lišit od  jakékoli zapomenutelné vášně na FB i od  uzeniny ze separátu. Proto je také možné, že Baldýnského chytáky se, nepochybně k jeho velkému gaudiu, dokonce dočkaly recenzí. A proto je také součástí tohoto pořadu. A proto se nakonec ty veršovánky opravdu čtou a hodnotí, jako by šlo o básně. Ano, přiložený párek je lepší vyhodit, než se zkazí, ale kniha zůstane. Chudák Kamil. Nebohá přeštická nutrie.

–-......

Letos vyšly v úrodném čase přelomu roku mimořádné básnické sbírky. Vybrala jsem tři z nich:

Básnířka Jitka Srbová  na sebe příliš neupozorňuje a na literárních akcích tzv. pražské kavárny bývá málo k vidění. O to víc pozornosti si ale získaly její knihy. Letos přichází se svou třetí řadovou sbírkou s titulem Les, kterou překvapila své dosavadní publikum, ale i literární kritiky, a na  bilancích literární žní bylo jméno Lesa skloňováno ve všech pádech. Dokázala Les s velkým L svou pozoruhodnou antromorfizací a proměnlivou personifikací lehkým perem předvést ve všemožných polohách: té křehké a ohrožené, ale i té nezkrotné a bující, té otevřené návštěvníkům, i té, jež se každému vetřelci brání. Její Les je bytost složitá, komplexní a nesmírně lákavá: je milencem i čarodějem, pozorovatelem i nenápadným hybatelem dění. Les nikomu nic nedaruje, a přitom rozdává plnými hrstmi vše, co má. Město, které stojí „proti němu“, je mu jen velmi slabým protivníkem, a cesty vlakem, jež oba poly této výjimečné sbírky spojují, jsou momenty, kdy tulák světem může dojít pochopení a  prozření. – třeba i při pozorování drobných lidských příběhů.  Jitka Srbová při nesporném obdivu k přírodním krásám lesa dokázala nesklouznout k popisům obvyklých palet zeleně a měkkosti mechů, k pobíhajícím liščátkům nebo lesku hnědavých kloboučků hub. Nespokojila se s prostou přírodní lyrikou: ukázala jí, jak jiná může být její vlastní žánrová podoba a ponechala si současně svou svěží výrazovou jiskřivost. Les vydalo nakladatelství Dauphin, jehož je Jitka Srbová kmenovou autorkou, stejně jako Vít Janota:

Ten přichází hned se dvěma svými novými básnickými tituly. Svou devátou sbírkou existenciální, metafyzické, a přitom zcela civilní poezie, nazvanou Víkend v jakémsi Švýcarsku, ukazuje, že umí svou tvůrčí linii udržet stabilní, spolehlivou a sevřenou. Úběžníky jeho tvorby: městská krajina, zejména půvab periferií velkoměsta, bystré, citlivé pozorovatelství a schopnost zahlédnout v prasklině všednosti základy hlubších, neviditelných staveb, zůstávají bez otřesů.

V jemné opozici k této knize stojí jeho konceptuální básnická sbírka Uličnice. Najdete v ní básně sestavené pouze z názvů pražských ulic, které básník za tím účelem obešel a příslušné uliční cedule sám vyfotografoval. Výpravná plnobarevná publikace je radostí pro hravé duše. Tak třeba tahle:

Ctiradova divoká Šárka
na kopci u Dívčích hradů

Vítězná

Ondřeje Buddeuse či Buddea znají čtenáři jako neúnavného novotáře, pracujícího podle předem vytyčeného konceptu s daným záměrem: každý jeho knižní počin přináší cosi sofistikovaného, co tu dříve nebylo a co si proto vyslouží označení experimentální či nekonvenční. Jednou dětská kniha Hlava v hlavě, stojící na idiomech, které tvoří základ tazvané metaforiky těla, podruhé obrázková knížka pro dospělé, obojí ve spolupráci s excelentními mladými výtvarníky, potřetí konceptuální básnická kniha, jež není jen čtivem, ale také uměleckým objektem. Přestože i ve své další básnické sbírce, která nese titul Zóna, je originalita Buddeusova básnického sdělení i vyobrazení světa nesporná, troufl si tu vzdát se vnějších efektů ve prospěch něčeho, co je pro něj možná krajně obtížné, totiž „klasické lyriky“. Tam nutně odhaluje své ne tolik bezpečně racionální, břitce chladné a hravé, ale spíše křehké a zranitelné já. Ostatně: podobně jako ve své druhé básnické sbírce Rorýsi, za niž získal r. 2013 Ortenovu cenu. Slovo klasické může jednomu znít až pejorativně, že? Proč se ho ale bát, když to jeden umí tak i tak?

Zóna je přesně ohraničené území s vlastními pravidly. Regule této básnické sbírky počítají: 44 – tolik je textů a fotografií, jež je provázejí, a  1-3-3-3-1 – taková je skladba básní. Pravidla dále říkají: čistota, přesnost a hladká formální jednota vyvažují divokost, vášeň, neovladatelnost a zmazanost  reality. Varují: symetrie není pouze zdánlivá, je to smělý produkt náročné modelace.

Zóna je příkladem nevěrného partnerství konceptu a lyriky, a tedy vírou v obojí. Je souručenstvím prefabrikátu reklamních poutačů nebo novinových zkratek a výsostného básnického obrazu, svázáním bytostného existencialismu s publicistickým zpracováním dokonalých, bílých dat. Hravost je tu spíše hrou na hru, a přesto je: stejně jako průnik do střev nesamozřejmosti jazyka, který dokladuje básníkův složitý vztah k přímočaré sdělnosti.
Stránky knihy nejsou svázané, ale volně uložené v přebalové „krabičce“. Ze svobodné možnosti volně jimi listovat a  po libosti přelévat obsah plyne závazek: čtenářská zodpovědnost za nově vzniklá významová sousedství. Zapojení čtenáře do knihy je tedy naléhavě fyzické, jak je u Buddea obvyklé. Nabídka ke svobodnému pohybu knihou je současně nenápadnou manipulací se čtenářem a v tomto smyslu je opět parafrází aktuální žité současnosti.

Sbírku provázejí fotografie zdánlivě téhož paneláku. Vidět týž obytná dům z vlastního oknaznamená sledovat pokaždé jiný objekt: vždycky totiž svítí jiná kombinace světel. Vnější jevový svět je vším jiným, jen ne statickou „skutečností“.

Poslechněte si anotaci Zóny: Zóna je území s jasným rytmem a nejasnými pravidly. Organický soubor 44 textů mapuje nedávné proměny mentálního klimatu středoevropského regionu a dokumentuje jazyková rozhraní období, v němž se kvůli předplacené rychlosti nesmí zpomalit, vztahy mají levnější asijskou konkurenci a objektivní pocity se subjektivní platností mohou být poskytnuty třetím stranám. Čtením vyjadřujete souhlas s podmínkami našich služeb.

Slyšíte to, že?: kniha dokumentuje a mapuje a vy jako čtenáři vyjadřujete souhlas s podmínkami služeb, jimiž jsou tyto texty samotné. Jak objektivní a technické! Jenže služby těchto textů jsou  jsou vlastně velmi svéhlavé, ba medvědí: Buddeusova zóna je totiž především prostorem, kde se ukazují ty méně pěkné záležitosti světa a civilizace, v jejichž kleštích se ocitáme.

Dnes grilujeme žebra

zítra srdce.

Koncert proti konci světa

nezrušili.

Bude se hrát,

i kdyby už nikdo nepřišel.

Spásu si představuju

jako holčičku z Afriky,

která mě

adoptovala.

Tak zní vlajková báseň Zóny, která může být v pořadí první nebo poslední, záleží na vás.