Vypravěč v linii Haška a Hrabala je moderním českým klasikem i bez Státní ceny. Ba co víc - patří v literárním světě k těm několika autorům ze střední Evropy, které si vybaví třeba i německý španělský, italský, skandinávský  nebo dokonce anglický čtenář. Už dávno se jeho knihy staly bohemistickými výzvami nejvyšší obtížnosti. A pokud se opečovavatelé českého jazyka v zahraničí právě prokousávají jeho Citlivým člověkem, při představě převodu do svého mateřského jazyka se jim strachy musí rolovat ponožky. Protože poslední Topolova kniha je strašlivá palba z kulometného jazykového hnízda. Čtenář musí mít chvilkami pocit, že se přihodila nějaká jazyková erupce, nějaká živelná pohroma, jazykové tornádo, kde se brzy ztrati orientace, kde není po chvíli tak úplně jasné, kde je nahoře a kde dole, kde čtenář testuje svoji odolnost na sémantické rodeo, kde čtenář tápe ve figurách, tápe v prostředí, tápe v ději....ale Topol vypráví dál a dál a člověk nějak tuší, že čte knihu, která přes veškeré svoje obtíže bude patřit ke kánonu i za 100 let.

A ještě: Citlivý člověk je jedna velká groteska. Začíná už u názvu a pokračuje až na poslední stranu. Tak, jako si sám autor chrání groteskou svoje území už léta a má ji jako sebeobranu vyzkoušenou, tak ji teď naplno vrazil i do svého textu. Směje se sobě, směje se době, směje se nám obyvatelům téhle pivní kotliny. A protože žije naplno uprostřed světa, je ta kniha tak současná, že se v jejích fantasmagorických střepech odráží reality víc, než možná sám autor zamýšlel. Dostat Státní cenu za Citlivého člověk den po volbách, kdy "citliví lidé" volili tak, jak volili, se zdá být téměř jasnovideckou volbou. Uprostřed společenského balábile vypadá najednou prý bláznivá a ulítlá groteska jako celkem krotký ladovský obrázek. Ještě budeme takové klasiky jako je Topol v budoucnu velmi potřebovat!