To, co nazýváme angažovaností básníka, prošlo u Šiktance velkým vývojem. Od nadšeného rýmování politických idejí v samém počátku jeho psaní až k neobyčejně pokorné, ale vždy účastné (i kritické) všímavosti vůči reálu samotnému. Báseň není nad věcmi, naopak, báseň nabírá věci do sebe. Přes všechny ty hodnoty z pradávna, o něž se verše opírají, nejde o poezii nabytých jistot, ale o poezii vůle a touhy. Nikoliv svrchované vědění, ale citové zjišťování. V každém verši se zdvihá jakási nezvyklá vehemence, prudká vitalita, s níž se něco teprve hledá. To dělá básně tak dějovými i tam, kde se jedná o vysloveně lyrické situace. Všude se chvěje pominutý neklid, větření, hladovost po tom pravém, co někde tady musí být. Ten přístup, ten způsob je v textu důležitější než jeho téma. Až je to vášnivé usilování málem archaicky směšné. A chvílemi zní jako nějaká bezděčná připomínka, že každému z nás přece také kdysi o všechno sakramentsky šlo…

......

V druhé polovině dvacátého století se v české poezii objevilo jen málokdy takové svébytně sklenuté dílo, které by dokázalo vzdorovat rozličným a divokým proměnám dějinného času a relativizaci všech hodnot. Tímto lze Šiktance postavit vedle Oldřicha Mikuláška, Vladimíra Holana nebo Jana Skácela. Básník dokázal v českém jazyce vynajít svoji vlastní řeč, která má svůj zvuk i svoji výslovnost, která k nám hovoří dávnými obsahy i současnými hluky. Která vyslovuje  skutečnost a chrání tajemství v ní ukryté.

Petr Hruška, z biografie  Někde tady

ukázka se zatím poslední vydané sbírky Ubírati se:

Ubírati se

Jak už míň dokořán

sotva se dveřmi protáheš sám k sobě

A doma kuráž, stará panna,

a chuť si stačit, neprovdaná

omrzelé obě.

Ale nahoře v kopci mraky ve vilách,

velké prádlo!

A rozárium krčí mokré oči

a rozesmál se i vzduch

vělost obšírná jak svatební oběd.

Zalita bledným polednem,

vež chrámu po pás hrubě nahá

třpytá se, tyčí, hýří, kasá,

až hřích.

Skvost pohanství přímo ve svatém domě.

Na kurtech dvorců

kde jsem sloužil,

moldánky vymetených louží -

lajnujou...začíná turnaj:

moje stejskání má divokou kartu.

Jdem přes most, na tribunách

tma....vrátnice už tam není.

Jsme ještě dva, krápe,

ostrov Štvanice hraje nám piánko štandrle

v koncertním provedení.

Rád si tě hláskuju.

Rád si tě hláskuju ve starých dopisech,

v jejich doslovném znění.

Bože, ta nádhera mít slovo "ubírati se"!

Co skoro na umření.