Svatořečení je poměrně složitý církevně-právní postup, kdy se z člověka"podezřelého" z pověsti svatosti v průběhu několika let stane v očích katolické církve právoplatně světec, který pak může být v celé církvi naplno jako někdo mimořádný uctíván. Těžko si představit, že by jedna z mála skutečně planetárně známých postav katolické církve 20. století o kanonizaci přišla. Jí, v roce 1950 založená, kongregace Misionářek milosrdenství měla za cíl sloužit po celém světě těm nejchudším z chudých. Když Matka Tereza v roce 1997 zemřela, mělo její společenství 610 poboček ve 123 zemích světa. Za jejího života bylo zachyceno její působení ve světě, setkání s hlavami států a významnými osobnostmi či rychlé zásahy jejích sester v místech postižených válkou či přírodními katastrofami v tisících novinových článků, fotografií a televizních pořadů i v desítkách knih. Její vrásčitý obličej lemovaný cípem bílého sárí s modrým okrajem se stal živou ikonou. Zdálo se, že o matce Tereze víme úplně všechno, a zatím ta nejpodstatnější část, pravé tajemství její duše, chyběla a vyšla najevo až po její smrti.

Když už dva roky po její smrti – namísto pěti let požadovaných církevním právem – začal její kanonizační proces, mnozí lidé si kladli otázku, proč jsou potřeba nějaké dokumenty, svědecké výpovědi, složité výzkumy odborníků a schůze vysokých církevních hodnostářů, má-li být uznána svatost tak zjevná a všem zřejmá. Proces byl však nutný k tomu, aby vyšla na světlo i skrytá tvář spirituality matky Terezy. Mnoho dopisů, které napsala svým zpovědníkům, především jezuitovi Van Exemovi a arcibiskupu Périerovi, nebylo zničeno, přestože o to sama na konci každého z nich prosila. Když se vynořily z archivů, odhalily, jakým mystickým zkouškám byla vystavena, jak bolestivý vnitřní boj, o němž ani ty nejbližší z jejích spolusester neměly ani tušení, musela po dlouhá léta svádět.

Našlo se a nejde se dost kritiků, kteří činnost Matky Terezy za svatou rozhodně neopovažovali. Agentura DPA dokonce připomíná dávný výrok současného papeže Františka, když ještě jako arcibiskup z Buenos Aires po osobním setkání řekl, že „tuto ženu by rozhodně za nadřízenou mít nechtěl“. Před dvěma lety při návštěvě Albánie zopakoval tlumočníkovi, že na něj „tvrdost Matky Terezy dělala silný dojem, ale současně mu naháněla strach“. Mnoha věřícím i nevěřícím vadilo její nekompromisní odmítání potratů a antikoncepce, ale i ochota přijímat peněžité dary od diktátorů. Kritikové ji označovali za fanatickou antifeministku, mimo jiné kvůli výroku z roku 1988, že by nikdy nesvěřila dítě k adopci matce užívající antikoncepci, protože „je to důkaz její neschopnosti milovat“. Po smrti Matky Terezy vyšly knižně její deníky, z nichž vyplynulo, že nedlouho po povolání do služby ztratila jistotu víry a Kristu sloužila dlouhá desetiletí navzdory hlubokým pochybnostem.