Nobelova cena za literaturu 2020: americká básnířka Louise Elisabeth Glücková

Podobenství

Po vzoru učení Františka z Assisi jsme se nejprve oprostili od všech světských statků,

aby naše duše nerozptyloval zisk ani ztráta a také aby

se naše těla mohla volně a s lehkostí pohybovat horskými průsmyky, a pak jsme museli probrat,

kamžto se vydat, kam? Což vedlo i k otázce,

zda by to celé nemělo mít nějaký smysl, čemuž se řada z nás urputně bránila, protože takový smysl se rovná světským statkům, tudíž by nás jen omezoval či svazoval,

zatímco jiní zase tvrdili, že právě díky tomuhle slovu jsme posvěcenými poutníky, a ne pouhými tuláky: pod tím slovem se pro nás skrývalo synonymum ke slovu sen, jakýsi vzdálený cíl – když se dost soustředíme,

spatříme jeho odlesky mezi kameny a neprojdeme slepě kolem; a stejně důkladně jsme probrali i všechny ostatní otázky, argumenty lítaly sem a tam,

až jsme nakonec podle některých už nebyli tolik přizpůsobiví a více jsme se poddali osudu,

jako vojáci ve zbytečné válce. A padal na nás sníh a foukal vítr,

ale časem se počasí umoudřilo – tam, kde býval sníh, se objevily koberce květin,

a tam, kde předtím svítily hvězdy, vystoupalo nad stromořadí slunce

a my si znovu užívali stínu; to celé se opakovalo bezpočtukrát.

Taky déšť a občas i záplavy a též laviny, ve kterých se někteří z nás ztratili, a opakovaně se zdálo,

že už jsme se konečně shodli, a to jsme si pak nasadili polní výbavu na záda; ale ten okamžik vždy pominul, a tak jsme (po mnoha letech) byli pořád na začátku, pořád jsme se chystali na cestu, přesto jsme však už byli jiní;

pozorovali jsme to jeden na druhém – změnili jsme se, ačkoliv jsme se zatím ani nepohnuli, a jeden z nás prohlásil:

A hleďme, jak jsme zestárli, pouhým neustálým přecházením ze dne do noci, ani vpřed, ani stranou – což nám přišlo jako podivný zázrak. A ti, kdo věřili, že by to celé mělo mít nějaký smysl,

teď věřili, že smyslem bylo přesně tohle, a ti, kdo tvrdili, že bez svobody nedojdeme pravdy, teď cítili, že stojí pravdě tváří v tvář.

překlad Tereza Vlášková

Louise Glücková (1943) je jednou z nejlepších amerických básnířek současnosti a od roku 2003 „básník laureát“ Spojených států amerických. The New York Times charakterizovaly její Básně 1962–2012 jako „zásadní událost na americké literární scéně“, a pokud jde o kvalitu, autorčin nejnovější počin, Faithful and Virtuous Night, za nimi nijak nezaostává. Velká část sbírky se odehrává na imaginárním venkově a najdeme v ní i několik básní v próze. Hlavním vypravěčem – v části textu jde o Glückové alter ego, v části o propracovanější fiktivní postavu – je stárnoucí malíř, muž, jehož přítomnost lze z hlediska hlavní obsese sbírky považovat za klíčovou. Básnířka se intenzivně zaobírá tématem odchodu – myšlenkou, že náš život jednou skončí, přestože život sám musí zákonitě pokračovat dál. Faithful and Virtuous Night je výjimečné dílo především díky svébytnému básnickému jazyku, myšlenkovému obsahu i autorčině schopnosti proměnit i ty nejobyčejnější každodenní chvíle v neopakovatelný magický okamžik hodný básně.