100 let od narození Roalda Dahla

Bydlím v Los Angeles, ale kdykoliv se mě někdo zeptá, odkud jsem, odpovídám vždycky stejně – z Anglie. Přesněji z Buckinghamshiru, mezi Londýnem a Oxfordem, z malé vesničky jménem Great Missenden.

Tam jsem strávila své dětství, ale VE SKUTEČNOSTI pocházím z místa, které nemá jméno. Jsem ze země kouzel a čarodějnic, obrů, lesů a polí a pampeliškových přání – jsem z fantazie mého otce Roalda Dahla.

Náš útulný domeček byl uvelebený v ovocném sadu, takže na jaře větve zdobily hrozny květů a na podzim se prohýbaly pod velkými jablky. V sadu jsme si se sestrou vždycky hrávaly, táta na nás měl z okna své „psací chýše“ dohled, ale neslyšel nás – věděly jsme, že byl vždycky naprosto ponořený do svých příběhů.

Hrával si tam s námi Obr Dobr, v kořenech stromů a podzemních norách zase bydlel fantastický pan Lišák se svou rodinou a přáteli.

Moji spolužáci ze školy k nám vždycky hrozně rádi chodili, protože se tam vždycky dělo něco veselého, a pokud zrovna ne, tak se u nás něco vynalézalo nebo stavělo a táta nás do všeho vždycky zapojil. A jídlo u nás doma bylo vždycky vynikající, protože nebylo normální. Dokonce ani voda, ta obsahovala vysokou hladinu křídy z nedalekých Chilternských kopců, takže byla mléčně zbarvená, dokud se neusadila. Táta nám řekl, že to je ze zubní pasty Obra Dobra – a tak to tak bylo.

Jedly jsme salát dovezený přímo od královny z Buckinghamského paláce a čokoládu od Willyho Wonky po každém jídle. Otec pomocí pár kapek potravinářského barviva udělal z obyčejného mléka čarodějnické lektvary, které jsme se sestrou usrkávaly před spaním, zatímco nám táta vyprávěl. Obr Dobr ani Matylda v té době ještě nebyly napsané, a tak jsme poslouchaly naše vlastní verze těchto příběhů. Nevěděly jsme, že táta své postavy a příběhy vyvíjel a vylepšoval s každým dalším večerem – sledoval naše reakce, pozorně si všímal toho, co nás rozesmávalo nebo nás přimělo zadržet dech nebo někdy zívnout.

Nevýhodou toho mít slavného otce bylo, že trval na tom, abychom všem našim přátelům jako dárek vždycky daly některou jeho podepsanou knihu. Vzpomínám si, že jsem bručela, že naši kamarádi nechtějí žádnou knihu, že chtějí akční figurku nebo nějakou hru, ale jeho odpověď byla vždycky stejná: „Nesmysl, tohle je skvělý dárek, bude se mu/jí moc líbit.“ Co na to chcete říct? Ne, nebude – párkrát jsme to zkusily, ale odpověď byla vždycky stejná: „Děti by měly číst a moje knížky jsou fakt dobré.“ To jsme věděly, ale vážně – knihu?

A to je důvod, proč je mnohem jednodušší lidem říkat, že jsem z Buckinghamshiru. Jak by někdo mohl pochopit, že ve skutečnosti pocházím z Dahlovství, říše, kde se kouzla skutečně děla a kde nám táta vždycky připomínal: „Pokud nevěříš v kouzla, nikdy žádné neuvidíš.“

Lucy Dahlová

zdroj: bux.cz