Román Joachima B. Schmidta zavádí čtenáře do Raufarhöfnu, nejsevernější díry na Islandu. Tak jako k Paříži patří Eiffelovka, patří mentálně opožděný Kalmann Óðinsson k Raufarhöfnu. Tady vyrostl a chce tu i umřít, jinam by ho nedostali ani párem volů.

V dětství ho před umístěním do ústavu zachránil jeho dědeček, který chlapce naučil všechno, co je třeba k přežití: především lovit arktické lišky a žraloky, oškubat bělokura a vyrábět ten nejlepší islandský hákarl, pochoutku z fermentovaného žraločího masa. Nikdy se nedozvíme Kalmannovu diagnózu a obyvatelé vesnice ho většinou akceptují i s jeho svérázným chováním, i když si o něm myslí, že „má špatně propojené dráty“ a „IQ ovce“. Kalmanna to netrápí, zato ho vyvede z míry turista, který obsadí jeho obvyklý stůl v místní restauraci. Ačkoli v mnoha ohledech připomíná dítě, ve skutečnosti je to třiatřicetiletý muž, jenž žije sám a usilovně se snaží být člověkem, jakým byl jeho milovaný dědeček.

Život obyvatel vesnice denně ovlivňují přírodní živly. Spoléhají se na moře, ale také jeden na druhého. Jejich přežití skutečně závisí na vzájemné provázanosti jak mezi sebou, tak s vodou. Dřív býval Raufarhöfn rájem sleďů a práce tu bylo dost, dokud rybáři všechny sledě v pobřežních vodách nevylovili. Pak zmizely i jiné ryby, politici zavedli systém lovných kvót, čímž rybolovu v Raufarnhöfnu odzvonilo. Lidé si našli práci jinde a vesnice utichla. Ti, kteří zde zůstali, nemají kam jít a nevědí, jak být něčím jiným než tím, čím vždy byli.

Kalmann touží založit rodinu, ale v Raufarhöfnu je výběr ženských „asi tak pestrý jako v bedýnce se zeleninou na pultě vesnického koloniálu. Kromě mrkve, brambor, dvou scvrklých paprik a zahnědlého salátu tam nic nenajdeš.“ Tak alespoň pravidelně sleduje televizní pořad Vem si mě. Jeho každodenní život běží v zajetých kolejích, dokud při stopování lišky nenarazí ve sněhu na kaluž krve. Je zvířecí nebo lidská? S přihlédnutím ke skutečnosti, že se právě pohřešuje Róbert McKenzie, nejbohatší obyvatel Raufarnhöfnu, jde o dilema, které rozvrátí Kalmannův pečlivě uspořádaný a stabilní svět. Příjezd policisty z Reykjavíku, pověřené pátráním po zmizelém, Kalmanna katapultuje daleko mimo jeho komfortní zónu a zamíchá ho do vyšetřování možné vraždy.

Joachim B. Schmidt zajímavě osvětluje složitost vztahů uvnitř rybářské komunity a jejího vztahu k přírodě. Seznamuje nás se specifiky současného islandského venkova a s odvrácenou tváří rybářského průmyslu – to vše v hávu spletité záhady plné nečekaného kouzla. Především nám dopřává potěšení ze setkání s Kalmannem, nezapomenutelnou literární postavou, která si bez ohledu na svoji jinakost získá sympatie každého čtenáře. Švýcarského rodáka Joachima B. Schmidt, žijícího na Islandu posledních šestnáct let, přiměl k napsání románu samotný ostrov: „Je velmi inspirativní a nedokážu s jistotou říct, proč tomu tak je. Možná je to rozlehlou krajinou nebo energií, která z něj vychází. Možná je to osamělost, již tu člověk může zažít. Určitě tomu hodně napomáhá i špatné počasí a temné zimní noci. Knihy jsou na Islandu oslavovány, literatura je tu největším pokladem. Je působivá a návyková.“

Autor svůj způsob psaní považuje za intuitivní: „Když začínám psát knihu, mám celý příběh načrtnutý, ale je v něm prostor pro nečekané zvraty. V lepším případě si postavy začnou žít vlastním životem, možná se dokonce vymknou kontrole. Pak jim věřím a nechávám je reagovat na situace, do nichž je dostávám. To je nejspíš důvod, proč by se dal Kalmann přirovnat k filmu Fargo bratrů Coenových.“