Takhle o knize píše nick Byron, jeden z amazonských zákazníků:

Přečetl jsem asi sto stránek a zatím jsou to dost drásavé popisy každodenní brutality poválečného života dělnické třídy a ubíjejícího školského systému na severu Anglie prostřídané jedním z nejúžasnějších popisů toho, co hudba může znamenat pro lidskou bytost – a podtrhuju slova „znamenat“ a „lidskou bytost“.

Kniha má svoje mouchy v tom smyslu, že ji napsal samouk ze severu pocházející z chudinské čtvrti nebo spíš pustiny cihlových baráků, takže postrádá lesk a uhlazenost novinářského pera. Důvěryhodný redaktor by mohl tu a tam některou pasáž vylepšit. Autor trochu moc ujíždí na aliteraci, která mě nikdy moc nebavila a která dává obyčejným větám divně umělý, říkadlový nádech a svéráznou strukturu. Je nad slunce jasné, že to za něj nepsal nikdo jiný.

Tohle je však zároveň nejsilnější stránka knihy. Ať to platí pro jeho vášně nebo politickou orientaci, není to ani ono, nepatří sem ani tam, existuje mezi pomíjivými významy všech těchhle slov a škatulek, a z téhle pozice se snaží objasnit sám sebe a prožitou zkušenost svého života. Už jen to, že se mu tahle téměř nemožná mise podařila, by stačilo, abych knihu doporučil všem známým. Že se mu ale navíc daří do svého pohledu vložit humor, vášeň a odvahu, to mi dává chuť vtisknout ji do ruky každému, komu zbylo aspoň kus neokoralého srdce.

Když jsem zjistil, že má kniha vyjít jako Penguin Classic, myslel jsem, že to bude jenom další Morrisseyho vrtoch, jimiž se domáhá věcí, které má rád, třeba jako když přiměl EMI, aby jenom kvůli němu obnovili značku His Master’s Voice. Ale už v pouhé pětině čtení mi kniha připadá až děsivě prorocká, protože to je opravdu vynikající autobiografie, a už jenom to, že je na světě, člověka naplňuje podobnou euforií, jako by našel ztracené deníky Lorda Byrona nebo Oscara Wilda.

Kniha je lidská, až moc lidská, ale má větší cenu než tisíc Morrisseyho pomlouvačů dohromady. Ten chlap je národní, nebo spíš mezinárodní poklad. Historie to ještě ukáže.

překlad: Lenka Kapsová