O přeživších holocastu, kteří chtěli odplatu

Předmluva (část):

Tato kniha se zrodila ze slibu. Po vydání knihy, kterou jsem napsala o básníku a válečném partyzánu Abovi Kovnerovi, si mě Jicchak „Paša“ Avidov (rozený Reichman) zavolal domů na kus řeči a vynadal mi: „Sepsalas o něm celou tlustou biografii, a o skupině Mstitelů, které Aba, ať odpočívá v pokoji, velel a vedl ji, jsi přitom napsala jen jednu stránku. Jediná stránka na celý rok!“ Marně jsem mu vysvětlovala, že nosným tématem knihy je Kovner osobně, který byl po většinu onoho roku – od léta 1945 do léta 1946 – vůdcem izolovaným od svých stoupenců.

Avidov zastával funkci velitele jednotky, a Kovnera tedy zastupoval od chvíle, kdy Kovner odešel. Jeho hněv trochu opadl teprve poté, co jsem mu stiskem ruky slíbila, že dle svých nejlepších schopností sepíšu novou knihu výhradně o Mstitelích – tedy Nokmim, jak si říkali hebrejsky – s popisem a rozborem zážitků a dilemat skupiny tak, jak se skutečně odehrály, a činnosti jejích členů, jak se skutečně vyvíjela. Tento slib jsem nesla dál jako závazek. Pašovi tímto upřímně děkuji a je mi velmi líto, že k naplnění slibu došlo až po jeho odchodu.

Obavy panovaly i mezi ostatními členy Nokmim, s nimiž jsem od dob práce na Kovnerově životopisu zůstávala v úzkém kontaktu. Své tajemství drželi dlouhých čtyřicet let, tedy od konce druhé světové války až do poloviny osmdesátých let, kdy začali souhlasit s rozhovory a fotografováním, reagovat na obvinění, společně se setkávat a zaznamenávat svá slova – to vše po velkém váhání a s obavami. Tehdy se báli a bojí se dosud, že ani myšlenka, která vedla jejich pokus o pomstu, ani metody, kterých užili, nebudou pochopeny; že místo toho, aby se na ně vzpomínalo jako na morálně založené lidi s židovskými a lidskými hodnotami, vejdou do dějin tak, jak je popsal Šaul Meirov (později Avigur), tedy jako „posedlí duchem vzpoury […], který pramenil z hlubokého pocitu méněcennosti“, a toužící po neomezené pomstě.

V té době Meirov vedl Mosad pro Aliju Bet (tajnou infrastrukturu pro nelegální přistěhovalectví, jež měla obcházet britská omezení) a jeho slova jsou citována v knize Sefer toldot ha-Hagana (Dějiny Hagany). Hagana byla hlavní židovskou podzemní silou v Palestině ovládanou Brity a řídila Mosad pro Aliju Bet. O příběhu Nokmim dosud vyprávěli především novináři a televize. Byl zachycen ve velmi krátkých kapitolkách ve dvou výzkumných knihách a v jednom obsáhlém článku v časopise, ale v důkladné výzkumné práci založené na veškerém zachovaném materiálu dosud nikdy. Dnes, kdy jim je přes devadesát let, by byli rádi, aby byl jejich příběh odvyprávěn v úplnosti. Z poliček a zásuvek vytáhli dosud skryté deníky, dopisy a zápisky, zažloutlé stránky psané polsky a litevsky, německy a rusky, jidiš a hebrejsky a laskavě mi otevřeli své domovy k dlouhým rozhovorům. Vitka Kempner-Kovnerová, vdova po Abovi Kovnerovi, mi z kovové skříně v jeho pracovně podala složku a s příznačnou strohostí řekla: „Nate, vezměte si ji.“ Jsou v ní dokumenty a korespondence skupiny Nokmim, které od jeho smrti uchovávala nedotčené, jak je zanechal. Ve chvíli, kdy do rukou bere zažloutlé papíry, které odhalují svědectví z dávných let, se historikovi až zachvěje srdce.

Tato kniha je tedy splněním mého slibu zaznamenat příběh mladých mužů a žen, kteří po holocaustu obětovali sílu a vůli a v případě nutnosti hodlali položit za pomstu na Němcích život. Zároveň jde o pokus odpovědět na otázku, která v nich hlodá dodnes: Co bylo skutečným důvodem k tomu, že se pomsta v rozsahu, o nějž usilovali, neuskutečnila? Co ji zhatilo? Nebo snad kdo? Měsíce a měsíce věnovali plánování v obtížných podmínkách. Přišli s iniciativou, dovednostmi a vytrvalostí, kterou prokázali už v letech holocaustu a války. A přesto se jim nepodařilo splnit úkol, který si předsevzali. Záhada má své odpovědi; a ty se vyjasňují, vyostřují spolu s tím, jak jsou vzpomínky účastníků konfrontovány s důkazy dochovanými v jejich domovech, s archivními materiály a rozhovory s lidmi mimo úzký okruh účastníků.

Kromě slibu, který jsem dala, a snahy vyřešit dosud nezodpovězené otázky, má kniha ještě třetí smysl. Měla jsem také touhu pochopit, jak se osobnosti Nokmim, jednotlivě i kolektivně, mohou ztotožňovat s nečekaně děsivým činem, který plánovali. Během setkání ve mně každý z členů vzbuzoval stále větší údiv a obdiv k síle, která z nich vyzařovala, k jejich odhodlání, k bystrosti paměti, k hloubce emocí přetrvávajících i po mnoha letech od oněch událostí, k jejich oddanosti nejprve misi, kterou podnikli, a poté, co ji zanechali nedokončenou, památce svého závazku a jejich zesnulých přátel a rodin, k jejich nevyčerpatelnému smyslu pro humor a radosti ze života navzdory všemu, co se jim stalo, a k přátelství, které je stále spojuje navzdory sporům, jež mezi nimi stále přetrvávají. Především k jejich účastnosti, která v nich dennodenně vyvolává obavy o osud židovského národa, byť jasného varování před dalším ubližováním Židům zrovna nemají. Někteří z Nokmim žijí blízko sebe a podle potřeby si navzájem pomáhají. Jsou spolu v častém telefonickém kontaktu a neustále si vzájemně oznamují novinky. Okamžitě informují ostatní Nokmim o tom, s kým se kde setkali a co na setkání zaznělo, vzájemně se varují před novináři a fotografy, kteří se za nimi chystají přijet, a domlouvají se na společném postupu. 

Dina Porat

..........................

překlad David Vichnar