O SEKÁNÍ DŘÍVÍ - předmluva
Sekání dříví je osobní záležitost. Taková je aspoň moje zkušenost. A tak jsem několikrát uvažoval, jestli jsem dřevorubec stoického typu (jako Kjell Askildsen, který dokáže hodiny a hodiny stát se sekerou a přemýšlet nad jedinou věcí a promýšlet ji až na dřeň), nebo jestli se mám počítat k abstraktnějším sangvinikům, kteří si bezstarostně užívají života, zatímco kolem lítají třísky a hromada polen jim pěkně narůstá. Anebo se možná podobám svému otci, který patřil k tomu tak trochu neurotickému druhu sběratelů, hromaditelů, kteří jsou v jeho generaci dost typičtí. Jsou to lidé, kteří zažili válku a nouzi – po otcově smrti se ale ukázalo, že má mazdu zaparkovanou na ulici, protože garáž je napěchovaná dřívím; bylo tam něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti metry krychlovými, které jsem kompletně
zdědil a odvezl náklaďákem domů. Dřevo jsem naskládal na zahradu a do sklepa a do kůlny a dnes, po třinácti letech, mi z něj stále ještě část zbývá, přestože topíme, jak se patří.
Existuje také estetický dřevorubec, lyrik, který pracuje podle vzoru a dává si pozor, aby vše nařezal na přesně stejnou délku – například třicet devět centimetrů (tento typ nikdy nemá problém s padesáti či šedesáticentimetrovými poleny) –, a usiluje o polena co nejjednotnějšího tvaru, štíhlá a v profilu kónická, z nichž pak v perfektním vojenském pořádku postaví na dobře viditelném místě na pozemku hráň, kterou pak nejlépe i zastřeší, takže celá stavba připomíná sochu od Nilse Aase. A také musíme samozřejmě zmínit typického nešiku. Toho překvapivě často najdete mezi mladými ochránci přírody, kteří už mají za sebou nějakou tu túru, mezi lyžaři i mezi rybáři muškaři, kteří v období, kdy je to povoleno, tu a tam rozdělávají táborový oheň a používají přitom zelené sekyrky na hraní a stejně zelené skládací pily, které si za pevnou cenu koupili u Greisviga. Jsou přesvědčeni, že té věci se dřevem rozumí, a tak se to radši nikdy pořádně nenaučí. Sem patří také mnoho zástupců něžného pohlaví: Dámy rozdělávaly oheň na kávu už od dob, kdy Einar Gerhardsen varoval před komunismem, a dokážou zasvěceně vykládat o smrkových větvích a březové
kůře a o kyselém březovém dřevu, kterým pohrdají, protože osobně dávají přednost dřevu borovému (s ním by však měly zacházet opatrně, především v kraji Østlandet, kde je borovice vytlačována kvůli všudypřítomným problémům s losy), a jen se ušklíbnou, když slyší, jak je to ve skutečnosti, totiž že nejlepší je dřevo bukové, protože vydává nejvíc kilojoulů na metr krychlový. Na následujících místech žebříčku jsou druhy dubu a jasanu a o trochu níže bříza konkuruje jeřábu; až poté následuje borovice a smrk (pokud ovšem necháme stranou třešeň, jabloň a řadu dalších vyšlechtěných druhů), nemluvě o olši na osmém místě, která nevydává víc tepla než balza, karton, ať je třeba suchá a uskladněná jakkoli – tu můžete přenechat bobrům, kteří se do norské přírody naštěstí zase vrací. Po bobrech se mi stýskalo.
Několik slov je třeba věnovat také průmyslovému přístupu. Ten má své zástupce mezi rodáky zhruba ve středním věku, jimž chybí smysl pro humor a kteří pouze výjimečně pracují se sekerou a štípacím klínem a mohou si vybrat mezi dvěma typy hydraulických štípaček na dřevo: elektrickou a štípačkou, která se montuje na traktor. Mají oranžové helmy, vesty, ochranné štíty, chrániče sluchu, rukavice a gumáky Muckboots s kovovými bodci, přestože pouze postávají v lese v podzimním slunci a starají se o to, aby štípačku postavili na dvě opotřebované europalety, aby polena padala přímo do návěsu, s nímž posléze zacouvají do staré stodoly, kde celý náklad vyklopí na prázdné místo na pravé straně, tam, kde předchozí generace uchovávaly seno. Tito lidé jsou víceméně užiteční, z procesu nemají žádnou radost, to až potom, když stroje zastaví, zbaví se ochranných prostředků a zapálí si cigaretu, kterou si i sami ubalili.
Jsem nejspíš vlastně směska všech těchto druhů (kromě nešiky a estéta), i když mi mezi těmi archetypy stále něco schází. Popravdě řečeno, začínám mít sekání dříví plné zuby. Poslední dobou – protože máme na chatě velkou spotřebu – na mě bylo štípání dříví trochu moc, a tak je teď ze mě nevlídná kombinace mezi sběratelem a idiotem (chlapíkem s ochranným štítem a sluchátky), který k dílu přistupuje rozmrzelý, otrávený a netrpělivý; navíc mě to nudí. Uvědomuji si, že jsem v předchozí
kategorizaci zapomněl na zoufalce a cholerika, o psychopatovi nemluvě, tedy na nositele nepříliš dobrých lidských vlastností, na jedince, které nelze v souvislosti se štípáním dříví opomenout – přes to všechno to přece znamená rozbíjet něco na kusy! Vší
fyzickou silou, které je člověk schopen (já většinou zacházím s padesáti a šedesáticentimetrovými poleny), s nabroušenou železnou palicí, po tisíce let nejpatřičnější zbraní na bitevním poli.
Život nám už nenabízí mnoho příležitostí, kdy jeden den něco můžeme rozmlátit na cimprcampr a druhý den z následků svého vandalského počínání těžit, přičemž nikomu nezkřivíme ani vlásek – jsem snad psychopat? Takže právě na to myslím, když dnes stojím u špalku. Že to je historická událost, která mi říká, kdo jsem a odkud pocházím.
Roy Jacobsen, norský spisovatel