Co napsal Günter Grass těsně před smrtí?

/ Tomáš Weiss, Günter Grass

Zapsat, jak se blíží konec lidského života. Života, ve kterém byl člověk členem Waffen SS, byl zajat americkou armádou, učil se později kameníkem, oženil se s baletkou, bydlel v Paříži, napsal světoznámý Plechový bubínek, žil rok v Indii, napsal několik desítek knih a před smrtí měl za protiizraelské básně zakázán vstup na izraelské území. Zemřel v roce 2015. Knihu O konečnosti stačil ještě dokončit.
Zapsat, jak se blíží konec lidského života. Života, ve kterém byl člověk členem Waffen SS, byl zajat americkou armádou, učil se později kameníkem, oženil se s baletkou, bydlel v Paříži, napsal světoznámý Plechový bubínek, žil rok v Indii, napsal několik desítek knih a před smrtí měl za protiizraelské básně zakázán vstup na izraelské území. Zemřel v roce 2015. Knihu O konečnosti stačil ještě dokončit.

Volný jako pták

Když kuřáka dýmky zahánělo srdce, plíce, ledviny stále a znovu do opravny, kde jako žalostné já visel na kapačkách a musel polykat vzrůstající hromádku pestrobarevných, kulatých i podlouhlých tabletek, které šeptaly legendy svých vedlejších účinků; když stáří kladlo penetrantně nevrlé otázky „Jak dlouho ještě?“ a „Proč vůbec?“ a jemu nešly od ruky ani nakreslené obrazy, ani seřazená slova; když mu unikal svět se svými válkami a kolaterálními škodami a on toužil už jen po spánku, po drobných soustech spánku, začal si — sám sobě již cizí — bolestínsky lízat rány; když i poslední studna vyschla, svlažoval mě, jako by ještě existovalo toto přímé dýchání z úst do úst, polibek Múzy ve vedlejším pracovním poměru; a tu se již tísnily obrazy tísněné slovy, na dosah ruky ležel papír, tužka a štětec, podzimní příroda vyrukovala se svou skomírající nabídkou, rozproudila vodové barvy, čmáral jsem z rozkoše a začal, obávaje se recidivy, lačně znovu žít.

Cítit se. Být lehký jako pírko a volný jako pták, i když už dávno zralý na odstřel. Beze studu povolit uzdu zvířeti. Stát se tím i oním. Probouzet mrtvé. Převlékat se do hadrů svého kumpána Stálejiného. Cíleně bloudit. Vyhledávat útočiště pod vyšrafovanými stíny. Říci teď!

Měl jsem pocit, jako by já mohlo vklouznout do jiné kůže, jako by se dala najít nit, rozetnout uzel, jako by štěstí, které ti spadne do klína, mělo opakovatelné jméno.

.....

Mdloba a bezmoc

Mdloba, staromódní slovo: módní bylo v dobách, kdy se napudrovaným dámám přikládaly pod nosík povzbuzující lahvičky s parfémem, aby zase přišly k sobě. Mdloba bývala užitečná jako snadná výmluva pro bezmoc, když chyběly činy, jichž by bylo zapotřebí proti té či oné moci. Nyní se ale nadouvá do všezahrnujících rozměrů.

Zatímco bankroty jsou zastřešovány záchrannými deštníky nebo doufají přezimovat ve špatných bankách a všichni se ujišťují ve víře, že to — když ne hned, pak vbrzku — půjde zase nahoru, dokonce kupředu, a zatímco se koryfejové, jako by času bylo nazbyt, odročují od kongresu ke kongresu, jsme ze svobodné vůle kdykoli ochotni nechat se zasíťovat, zanedlouho totálně.

Od rána do noci dosažitelní. Nikde nebýt nepovšimnuti. Podchyceni kliknutím myši. Zadatováni zpětně až k dětskému zásypu. Nic se neztratí. Každodenní výpravy do levných obchodů, do kina, na záchod jsou nepomíjející. Čip velikosti nehtu uchovává i dlouhodechou cestu naší lásky. Již žádná skrýš. Stále v zorném poli. Ohlídán dokonce i spánek. Již nikdy více sami.

Co dělat? Bezmocně, umdlévaje se odpírám, odmítám nabídku. Mezi brýlemi, tabákem a dýmkou sice neleží žádný mobil, nikdo mě nesmí ukazováčkem učit surfovat, googlovat, twitteřit. Žádný Facebook nepočítá mé přátele a nepřátele. Potají se těším psacím brkem. Nanejvýš polohlasné samomluvy, v nichž jde o kravince, kartesiánské čertíky a o pojetí pokroku u mravenců; i mne však má v hrsti moc, která se jednou jmenuje tak, jindy onak, a přesto je bezejmenná.

Nevydává žádný varovný zvuk. Napájí se ze superkvalifikované hlouposti. Kdysi nábožensky zaobalená Všudypřítomnost se nyní blíží střízlivě a chce platit jako průkaz občanské společnosti.

Ne! Zprůhledňuje, odlehčuje paměť. Odnímá odpovědnost. Rozptyluje pochybnosti. Předstírá svobodu. Zbaveni svéprávnosti mrskáme se v síti.

překlad Jiří Stromšík, 2017

Kupte si knihu.

Skladem
218 Kč
běžná cena 242 Kč

Další články

Adolfo Bioy Casares (1914–1999) patří mezi nejznámější argentinské spisovatele. Byl přítelem Jorge Luise Borgese, společně napsali několik knih. Značnou část Bioy Casaresova díla tvoří fantastické a sci-fi povídky a romány. Jeho příběhy se pohybují na hranici snu a skutečnosti a doprovází je často esejistickými vsuvkami a filozofickými úvahami. Kromě Morelova vynálezu vyšly česky ještě Fantastické povídky (1988) a román Plán úniku (2003).
Ukázky

Co má na svědomí touha po neustálém štěstí?

Adolfo Bioy Casares (1914–1999) patří mezi nejznámější argentinské spisovatele. Byl přítelem Jorge Luise Borgese, společně napsali několik knih. Značnou část Bioy Casaresova díla tvoří fantastické a sci-fi povídky a romány. Jeho příběhy se pohybují na hranici snu a skutečnosti a doprovází je často esejistickými vsuvkami a filozofickými úvahami. Kromě Morelova vynálezu vyšly česky ještě Fantastické povídky (1988) a román Plán úniku (2003).
 | Adolfo Bioy Casares
Velkolepý fantaskní román se sociálním přesahem plný metafor a jinotajů, který by mohl být obžalobou společnosti v tom nejsurovějším možném slova smyslu. Nic z toho ale není. Román Továrna na debilno mapuje putování jednoho jediného člověka marastem mediálního masírování a ovlivňování veřejného mínění. V knížce najdete krásné koláže TMBK, krásné texty a to je asi tak všechno. Knížka rovněž obsahuje stopové množství Zemana a Babiše.....
Ukázky

Kde se vyrábí to debilno?

Velkolepý fantaskní román se sociálním přesahem plný metafor a jinotajů, který by mohl být obžalobou společnosti v tom nejsurovějším možném slova smyslu. Nic z toho ale není. Román Továrna na debilno mapuje putování jednoho jediného člověka marastem mediálního masírování a ovlivňování veřejného mínění. V knížce najdete krásné koláže TMBK, krásné texty a to je asi tak všechno. Knížka rovněž obsahuje stopové množství Zemana a Babiše.....
 | Tomáš Weiss
„Tuto knihu mám ze všech svých zřejmě nejméně rád – pokud se to však vůbec dá takto říci. Vzdor názoru svých nejdražších jsem však souhlasil s jejím vydáním, neboť se domnívám, že bych neměl nechat zmizet toto blábolivé svědectví, tento trpký plod doby, v níž jsme se všichni stali oběťmi krutosti, hlouposti a malosti, jejichž vykonavateli byli a stále jsou vždy titíž katani.“ Héctor Tizón
Ukázky

Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, vzpomíná

„Tuto knihu mám ze všech svých zřejmě nejméně rád – pokud se to však vůbec dá takto říci. Vzdor názoru svých nejdražších jsem však souhlasil s jejím vydáním, neboť se domnívám, že bych neměl nechat zmizet toto blábolivé svědectví, tento trpký plod doby, v níž jsme se všichni stali oběťmi krutosti, hlouposti a malosti, jejichž vykonavateli byli a stále jsou vždy titíž katani.“ Héctor Tizón