Samomluva Pavla Zajíčka dál dýchá mezi koncentrací a chaosem. Ocenění je připomenutím existence autora, jehož slova krouží kolem podstatných věcí v pomalém tempu sestavy tai-čchi.
Persona v bundě a s kšiltovkou kouří na rohu ulice. Vizáž mariňáka ve výslužbě, trenéra juda, mystického maséra na obhlídce terénu a kořisti. Komu že to je třeba spočítat kosti a prochrupat obratle? Jenomže pozor – nikdo není tím, za koho se vydává. Ten muž není nájemný zabiják. Je to básník, co hledá slova. Jde ulicí zaměstnán monologem otázek. Kam jde? Co tam očekává? Co najde, až se vrátí? Proč by se vracel? Je stejné se vrátit jako nevrátit? Bylo by lepší se zastavit? Znamená zastavit se to, že nikam nejdeš? Že se nevracíš? Stejně už to místo, ze kterého jsi vyšel, není stejné, takže tak jako tak se vrátíš jinam. Proč se tedy vracet a nejít kupředu?
Pavel Zajíček (1951) je umělcem undergroundu sedmdesátých let minulého století. V roce 1973 založil skupinu DG 307, kterou bolševici pro její svobodomyslnost nenáviděli. Poseděl si kvůli ní rok ve vězení. Jak známo, solidarita s odsouzenými v procesu roku 1976 byla odstartování iniciativy Charta 77. V roce 1980 se po dalších a dalších nepříjemnostech se Státní bezpečností nakonec vystěhoval z Československa. Nejprve do Švédska, později do USA. Domů se vrátil až v roce 1995. Je pořád alternativa. Ty otázky, se kterými „obtěžuje“ sebe i druhé, jsou nezodpověditelné tehdy i teď. Jsou stejně nepříjemné a zase vypadají nějak nepotřebně. Mohou se položit ve dvaceti stejně jako v šedesáti. Zajíček je mistr těch otázek, na které se odpovídá otázkou. Jeho témata nestárnou. Jakoby se někdo musel ptát. Kdykoliv, kdekoliv. Musí se to ale umět. Trénovat v samotě, v exilu. Aby to neznělo, blbě, banálně, černobíle, jen na efekt. Aby to mělo rytmus a melodii. Aby se to dalo přečíst nahlas lidem. Třeba v tichu, třeba za zvuků hudby. Doladit nástroje podle hlasu. To není nic archaického pro vzpomínající máničky ze zakouřené čtyřky. Zajíček je jedna z součástek undergroundu dneška.