Jméno Aj Wej-wej u nás ještě nedávno znali jen milovníci moderního umění, případně architektury. Ve světě je ale tenhle čínský umělec známý podstatně lépe, mimo jiné proto, že nějakou dobu v začátcích své kariéry žil v USA a svou nejslavnější výstavu Slunečnicová semínka uspořádal v populární londýnské galerii Tate Modern. Doma to coby syn někdejšího prominenta a posléze režimem zavrženého básníka neměl nikdy úplně lehké, v období „tajících ledů“ se ale na čínské scéně vcelku úspěšně etabloval – proslul mimo jiné jako jeden z autorů pekingského stadionu „Ptačí hnízdo“, který zná celý svět z olympiády v roce 2008.

Jenže pak se vládnoucím kruhům jeho neústupnost a svobodomyslnost znelíbila a před třemi lety skončil bez soudu a formálního zatčení téměř na tři měsíce ve vězení. Jistě, v Číně jsou na tom mnozí političtí vězni podstatně hůře, Ajův případ ale vzbudil pozornost po celém západním světě. Právě z této události se zrodila kniha Barnabyho Martina Viselec: Aj Wej-wej a jeho uvěznění, kterou jsme v českém překladu loni v nakladatelství 65. pole vydali. A stejná událost inspirovala i tvůrce dokumentárního filmu Případ Aj Wej-wej, promítaného nedávno v rámci festivalu Jeden svět. Organizátory festivalu kniha zaujala a po promítání ve velkém sále Lucerny si nás pozvali na besedu.

Na Jeden svět chodí zpravidla vzdělané a poučené publikum, dotazy byly tedy věcné a dobře informované. Většina z nich se točila kolem rozdílů mezi současným čínským režimem a někdejším komunistickým systémem v Československu. Styčných bodů by se našlo mnoho – nesvoboda, oficiální vláda jedné strany, nemožnost dovolat se práva apod. – na druhou stranu má ale Čína svá specifika, pro nás často nepochopitelná. Jak je možné, že někdo jeden měsíc oficiálně vystavuje a za pár týdnů ho bez soudu a vysvětlení zavřou, aniž by dělal cokoli jiného než dřív? Stává se Čína skutečně světovou ekonomickou velmocí, nebo jde o nafouklou bublinu a obyčejní Číňané žijí mnohdy v chudobě? Zlepšila se tam situace v oblasti lidských práv za poslední roky aspoň trochu?

Film na tyto otázky pár odpovědí samozřejmě poskytl, i z následné besedy ale vyplynulo, že kniha jde v tomto ohledu ještě podstatně dál – není jen příběhem jednoho umělce, ale celé současné Říše středu, která se v jistém smyslu podle všeho blíží osudovému rozcestí. Pokud se o ni západní svět bude zajímat nejen z ekonomického, ale i z lidskoprávního hlediska, bude tamější vláda patrně k nějakému uvolnění poměrů dříve či později nucena. Možná na tom bude nakonec mít jistou zásluhu i Martinova kniha…