Žijeme dobu, kdy za nás válčí profesionálové. Podepíšou se svým státem smlouvu, že budou bojovat tam, kam je vláda pošle a poslouchat rozkazy. Mladí muži a ženy americké armády se v posledních letech dostali do mnoha bojových operací, zvlášť v Afghánistánu a Iráku. Existuje několik jejich svědectví, několik filmů o jejich zkušenostech a pocitech. Kdo viděl např. Black Hawk Down (mise americké armády v Somálsku), 30 minut po půlnoci (akce Geronimo, zastřelení Bin Ládina), Smrt čeká všude (o práci amerických pyrotechniků v Iráku) nebo třeba jeden z posledních filmů této kategorie Lone Survival (film na základě skutečné akce Red Wing speciální jednotky SEAL v Afghánistánu), ten najde v knize Žltí vtáci něco jako literární doplněk těchto příběhů. Co je prvním překvapením je, jak dobrá je to literatura. Dá se o válce napsat poetická kniha, která zároveň zůstává děsivá, ze které se vám chvíli zvedá žaludek a téměř cítíte pach mrtvých těl, teplo kovových součastí automatické zbraně, písek vám skřípe mezi zubama a všechno, místa a lid, ještě před chvílí živá, pokrývá prach a stín nebytí? Ano, jmenuje se Žltí vtáci a napsal ji americký voják Kevin Powers.
Kdy se ocitnu v nebytí já?, ptá se často hlavní hrdina knihy. Jaké to bude, to umírání? Odněkud přiletí kulka a bude po všem? Půjdu pískem, jednadvacetiletý civilizovaný muž, který prošel náročným armádním výcvikem, a najednou, během vteřiny, mě roztrhá nastražená mina? Dnes umřel někdo jiný, měl jsem štěstí. Ale všechno to strašné, co válka přináší, mi zůstává každý den v hlavě. Ty obrazy už z ní nikdy nedostanu. Celý život bude se mnou to, že jsem zabíjel. Nechtěl jsme být slaboch, proto jsem šel do armády. Ale upřímě řečeno - nedokázal jsem si ani v náznacích představit, co to ta válka skutečně je. Až přímo na místě, přímo v akci. Život se mění ve smrt, když začne skutečný boj, musí se ten, který chce přežít, přestat chovat normálně a přemýšlet nad morálními otázkami světa.
Neuvěřitelně napsaná kniha! Skutečně se nedivím, že v roce 2012 se bez ní v anglo-americkém světě neobešla jediná slušnější literárně-kritická anketa, která sestavovala TOP 10 literatury toho roku. V té knize je popsáno všechno to okolní i vnitřní napětí a nervozita. Někdy se to povede, že je literatura 3D. Prostě: když Powers popisuje minometný útok na sad před městem, úplně slyšíte to peklo moderních zbraní, po kterém zůstane jen hrobové ticho, ve kterém se k zemi snáší žlutá pírka, která trhavina oškubala z ptačích těl.
A když se po to všem (Powers byl nasazen v Iráku 13 měsíců) vrátíte zpátky domů, všichni s vámi chtějí mluvit, jste hrdina, byl jste jejich zástupce tam někde v boji. Chtějí vám koupit pivo, poplácat vás po ramenou, nechat se s vámi vyfotit. Ale vy víte, že se o těch obrazech, které máte v sobě zaseklé, jako střepiny z ničivých rozžhavených válečných želez, nemůžete tady doma vlastně s nikým bavit. Žádný pocit hrdinství v sobě nemůžete najít. A když vám příbuzný řekne, že je na vás pyšný, a že si myslí, že by se neměly riskovat životy amerických vojáků, ale mělo by se na ty zkurvený mohamedány nasypat ze vzduchu tolik bomb, až by se ten jejich písek proměnil ve sklo, voják Bartl, který nepadnul smrti do oka, jen tiše sedí na břehu řeky a má před očima poházené mrtvoly lidí a ptáků. V ostrém slunci padá z nebe peří, po zádech teče studený pot a na třetí hodině už je zase slyšet palba a někdo zcela konkrétní se konkrétně vás snaží připravit o život.