Knižní pól 14. 6. 2014

Současná rumunská literatura se netěší přehnanému zájmu českých nakladatelů, ale když už něco v překladu vyjde, stojí to za pozornost. Po románu Petra Cimpoesu Simion Výtažník, za který dostal v roce 2007 Jiří Našinec překladovou Magnesii Literu, vyšel teď v českém překladu podobně ironizující, satirický příběh z postceausescovského Rumunska S bubnem na zajíce chodil. Autorem je pětačtyřicetiletý Bogdan Suceava, který vyučuje matematiku na univerzitě v Kalifornii, ale doma v Rumunsku patří zároveň k předním básníkům a prozaikům.

Zatímco nedávná vlna rumunských filmařů dokázala zaujmout snímky ostrými jako břitva a vážnými tématy, spisovatelé a zřejmě i čtenáři se raději s minulostí vyrovnávají smíchem. Knihu S bubnem na zajíce chodil si užije čtenář, který miluje nonsensy, klauniády, travestie. Hned v úvodu se narodí mimino se znamením na hrudi. V téhle podivné deformaci je záhy rozpoznána mapa Bukurešti, tak co jiného by mohl být novorozenec nežli prorok. Románem defilují roztodivné figurky, jednou z nejpozoruhodnějších je agent tajné služby proměněný v zrzavého kocoura. Přes všechny výmysly ale Suceavův bizarní svět vychází z rumunských reálií a je svým způsobem i čítankou rumunských dějin, i když trochu bláznivou.

Román Bogdana Suceavy S bubnem na zajíce chodil přeložil stejně jako vzpomenutého Simiona Výtažníka Petr Našinec, ale tentokrát pro nakladatelství Paseka.

Před týdnem jsem mluvil o drsné próze polské spisovatelky Sylwie Chutnikové Potvory, která vyšla v nakladatelství Argo. Téměř vzápětí vydalo nakladatelství Fra překlad autorčiny prvotiny z roku 2008 Kapesní atlas žen. Jsou to čtyři příběhy z Varšavy, vyprávění o ženách, ale nejen o nich - jedna z postav je Marian, invalida, ale s osudem zapadajícím do ženského světa. Kapesní atlas žen je knížka o bídě a špíně, o smutném životě na okraji. Opak vystajlovaných metrosexuálů. Ty příběhy se nečtou lehce, ale proudí z nich zvláštní síla, paradoxně, protože šťastné konce tu nenajdete, v lepším případě jde finále do ztracena.

Sylwie Chutniková píše o outsiderech. I když i v jejích příbězích jsou skryty perličky na dně, není vlastně o co stát. Ostatně ani ty Hrabalovy perličky nebyly idylické, naopak. Proto Sylwia Chutniková patří do Hrabalovy střední Evropy, do té podivné směsi lásky i děsu.

Příběhy v knížce Sylwie Chutnikové Kapesní atlas žen přeložili Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa a Lucie Zakopalová.

S knížkami z nakladatelství Fra ještě zůstanu. V už zavedené maloformátové edici Světová próza s širokým oranžovým páskem vyšla také už druhá knížka maďarské spisovatelky Krisztiny Tóthové. Po povídkách Čárový kód je to překlad loni v Budapešti vydané prózy Akvárium.

I v ní jde o svět především ženský, muži tu hrají druhé housle. Všichni však, muži i ženy, tu žijí denní rutinou jako osamělé pohyblivé ostrůvky nebo spíš jako rybičky v akváriu. Každá za sebe, občas se o sebe otřou, občas některá zajde. Knížka Akvárium vypráví o všedním maďarském světě v druhé polovině minulého století a možná vás překvapí, jak moc je podobný tomu někdejšímu českému, pomalému bezčasí.

Knížku maďarské spisovatelky Krisztiny Tóthové Akvárium přeložil Jiří Zeman.

A do třetice z nakladatelství Fra, rovněž v edici Světová próza. V českém překladu se poprvé představuje argentinská povídkářka Samanta Schweblin sbírkou Ptáci v ústech. Předpokládám, že vás nepřekvapí, když řeknu, že těch sedmnáct příběhů je trošku podivných. Ale k tomu, čemu se říká magický realismus, mají dost daleko. Mnohem blíž mají k povídkám Karla Čapka z obou kapes. Všechno je v nich totiž jako v životě, nenápadné, obyčejné - ale vždycky se vyskytne nějaký element, vlastnost člověka nebo přírodní jev, který z banality stvoří drama, zvláštní událost, často nepochopitelnou. Taková je i titulní povídka Ptáci v ústech: dospívající dívka svým rozvedeným rodičů připraví netuctové překvapení - pojídá ptáky, drobné živé ptactvo. Matka toho má poznenáhlu dost a situaci musí vyřešit otec. Jak? Když překoná šok a pár dnů ve společnosti dcery, dostane se do podobné situace jako Kafkův Řehoř Samsa - nové situaci se přizpůsobí.

Povídky Samanty Schweblin Ptáci v ústech přeložila Dita Aguilera Grubnerová.

S knihou maďarského spisovatele Pétera Nádase Konec jedné ságy se vrátíme zase do střední Evropy. Pétera Nádase proslavil jeho velký román Kniha pamětí, který vyšel před patnácti lety také česky. Konec jedné ságy je starší, vyšel poprvé už v roce 1977, ale znamenal vstup tehdy pětatřicetiletého Nádase mezi maďarskou literární elitu. Je to zároveň jeden z prvních maďarských románů, který je řazen k postmoderně. I když je to netlustá kniha, ani ne 150 stran, je pro ni charakteristické mimo jiné prolínání časových rovin. Je to složitá stavba, ale ve výsledku pro čtenáře právě díky tomu přehledný a čtivý román. Trochu připomene, díky postavě vypravěče, Salingerovo Kdo chytá v žitě, ale v Nádasově knize se ocitáme někde na začátku padesátých let v Maďarsku.

Román Pétera Nádase Konec jedné ságy přeložila Anna Valentová a vydalo ho nakladatelství Havran.

K výběru ze světové prózy přidávám knihu, která má ambici vzdělávat čtenáře, především čtenáře románů. Jmenuje se Jak číst romány jako profesor, ale nedejte se titulem zavánějícím akademičností odradit. Autor Thomas Foster učí na Michiganské univerzitě a tak má i dost vědomostí o četbě druhých, svých žáků. Rozhodl se napsat cosi jako návod ke čtení, příručku, díky níž si čtení nejen usnadníte, ale začnete objevovat věci, které vašemu čtenářskému zážitku dají křídla. Asi jako když Pavel Maurer říká „Nejezte blbě!“

Tady je jedna z Fosterových pouček:

Vypravěči jsou jako kočky. Vyprávějí o jiných lidech, ale svět se točí hlavně kolem nich. I ti vševědoucí, kteří by měli být nezaujatými pozorovateli, mají sklony k samolibosti a zaměřují se na sebe. Pojem „perspektiva“ se týká toho, která kočka příběh vypráví a jestli se na něj dívá z výšin nebo zezdola. Hlas, tedy projev mluvčího se týká toho, co je ta kočka zač. Souvisí s výběrem slov a slovosledem, spisovností či nespisovností a vytříbeností jazyka. Kvůli tomu stojí za to knížku číst. Anebo naopak nestojí.

Příjemnou, inspirativní knihu Thomase Fostera o čtení Jak číst romány jako profesor vydalo nakladatelství Host v překladu Petry Jelínkové.

A na závěr dnes ještě jednu dobrou knihu o historii. Z dějin Sovětského svazu zůstává po Michailu Gorbačovovi k portrétování asi nejvděčnějším šéfem Nikita Chruščov, stalinista i chaotický reformátor. V češtině už vyšly vzpomínky jeho syna Sergeje Jak státník odchází do penze, přepisy Chruščovových pamětí z magnetofonových nahrávek i překlad americké monografie Williama Taubmana, do výčtu patří i drobnější životopis od Vladislava Moulise. Nyní vyšla první větší česká, velmi čtivě napsaná životopisná kniha historika Václava Vebera Nikita na trůně s podtitulem Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964. Je to výtečná literatura faktu, psaná jako příběh, ale opřená o dosavadní práce a také přesnější data jak o ekonomice, tak o obětech stalinských represí, i když právě k těm poznamenává, že konečný počet není znám.
Knihu Václava Vebera Nikita na trůně vydalo nakladatelství Triton.