Knižní pól 22. 11. 2014

Skandinávská krimi strhla čtenáře na celém světě, Česko nevyjímaje. Za úspěchem dnes už desítek autorů je kromě vypravěčské dovednosti také schopnost, která jiným a bohužel i mnoha českým autorům chybí: širší společenský záběr. V každé z těch detektivek se většinou dozvíte také hodně o životě ve Švédsku, v Norsku. Jsou to totiž především romány, velké romány. A velkým románem je i trilogie Petera Maye, rodáka z Glasgow, tedy ze Skotska, které se nejen svými fjordy a jezery Skandinávii podobá.

Peter May není ve svých třiašedesáti letech v anglicky mluvících zemích a ve Francii spisovatelský objev, objevem je v Česku. Ale první díl bestsellerové trilogie odmítla i britská nakladatelství, vyšel nejdříve právě ve Francii, kde May nyní žije. Což jen dokládá, že v nakladatelském oboru je opravdu těžké být prorokem. Když May vydal v roce 1978 svůj první román Reportér, požádala ho BBC, aby knihu přepsal do scénáře pro třináctidílný seriál. Ten se pak jmenoval The Standard podle vymyšlených skotských novin. Od té doby psal Peter May další knížky a hlavně scénáře, od roku 2007 začal být konečně slavný a posbíral řadu cen, v posledních dvou letech právě za knihy z trilogie, která je jen volně, neoficiálně spojena názvem Lewis, ale můžete se s ní setkat i pod označením Ostrov Lewis. České vydání trilogie završilo během jediného roku letos na podzim nakladatelství Host, které jim dalo tyto tituly: Skála, Muž z ostrova Lewis a Šachové figurky. A Peter May se představil v červenci v Brně na svém čtení nejen jako autor, ale i jako příjemný a společenský muž.

A teď už konečně, oč v trilogii jde. Hlavní postavou je edinburský detektiv Fin Macleod, kterého v románu Skála pošlou vyšetřit vraždu na největší ostrov Vnějších Hebrid, zmíněný Lewis. Ta vražda se podobá jiné, kterou Fin řeší v Edinburghu, ale především – Fin na ostrově Lewis vyrostl a nyní se má poprvé od svého odchodu v mládí do svého rodiště podívat. A tak se před čtenářem otevře skotský gaelský svět, donedávna ještě velmi uzavřený a dodržující pravidla jinde už dávno opuštěná. Například pohřby jsou tam věcí mužů, ženy při nebožtíkově poslední cestě jen přihlížejí u cesty, po níž se pohřební průvod ubírá. V románu Skála je, jak název napovídá, klíčovým dějištěm osamělý skalnatý ostrov An Sgeir. Na něj každoročně vyjíždí tradiční výprava z Macleodova rodiště lovit mláďata terejů, největších mořských ptáků Evropy, a zároveň je to pro vybrané mladíky příležitost k rituálnímu uvedení do dospělosti.

Na začátku druhé knihy trilogie, Muž z ostrova Lewis, Fin od policie odchází, ale na ostrově Lewis ho čeká další záhada, opět s mrtvolou. A v třetím díle, Šachové figurky, odstartuje děj také mrtvý muž – v letadle objeveném na dně jezera. Všechny knihy, každá sama i v celku, jsou velkými romány a dovolím si srovnání s jedním klasikem. Kdysi jsem žasnul nad Dělníky moře od Victora Huga, uchvátily mne jeho popisy krajiny, o proslulém osmdesátistránkovém popisu bouře nemluvě. Podobnou schopností vládne i Peter May, ale přidává k tomu ještě vynikající dialogy a zřejmě scenáristický cvik pro děj, který odsejpá, že se jen těžko odtrhnete od stránek.

Trojice románů Petera Maye Skála, Muž z ostrova Lewis a Šachové figurky vyšly ve výborných překladech Lindy Kaprové.

Nakladatelství Prostor uvedlo během dvaceti let v českých překladech dvaadvacet svazků próz, divadelních her a dalších textů rakouského spisovatele Thomase Bernharda. Teď tuhle knihovnu doplnila pozoruhodná kniha o Bernhardovi Jeden rok s Thomasem Bernhardem s podtitulem Zapečetěný deník z roku 1972. Autorem je Bernhardův dlouholetý přítel Karl Ignaz Hennetmair, realitní makléř. Seznámili se, když realitkář zprostředkoval spisovateli na začátku roku 1965 koupi domu v Ohlsdorfu. Ohlsdorf je vesnice v polovině cesty z Lince do Salcburku, kousek od Gmundenu, a Bernhard právě tam od té doby žil a psal. S Hennetmairem se spřátelil, trávil s ním spoustu času a stal se téměř členem jeho rodiny. Po deseti letech se rozešli, vysvětlováno je to nedorozuměním a Bernhardovou nedůtklivostí. Ale předtím stačil Hennetmair zapsat celý jeden rok Bernhardova života a 2. ledna 1973 deník uložil u notáře, aby nepodlehl pokušení text jakkoli upravovat. Po Bernhardově smrti vydal nejprve krátkou část a pak ještě dopisy, celý deník vyšel až v roce 2000. Je to záznam, který postupně přinutil literární vědce a další bernhardovské vykladače k jisté pokoře, právě proto, že je to deník velmi otevřený, který se jen málokdy něčemu vyhne, obvykle jen méně slušným výrazům, a Bernhard je v něm zachycen téměř po minutách, se všemi svými povahovými plusy i minusy.

Máte-li rádi životopisné knihy, Jeden rok s Thomasem Bernhardem je jednou z nejpozoruhodnějších biografií, naprosto autentické, velice živé a přitom vyhraněné svědectví.

Knihu Karla Ignaze Hennetmaira Jeden rok s Thomasem Bernhardem. Zapečetěný deník z roku 1972 přeložil Radovan Charvát.

Neobvyklým životopisem je i kniha o českém divadelním a televizním režisérovi Zdeňkovi Potužilovi Život je krátký jak prásknutí bičem. Zdeněk Potužil – to je především Divadlo na okraji, jeden ze souborů takzvaných studiových divadel, která v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století představovala nejživější divadelní tvorbu. V roce 1989 se pro Potužila změnilo jen to, že dostal pro svou hyperaktivitu větší prostor – stal se šéfem pražského Divadla Rokoko a mnohem více začal pracovat pro televizi. Ale také ho začali dohánět jeho soukromí démoni.

Postihnout celého Zdeňka Potužila bylo vždycky trochu obtížné a kniha o něm a s ním je dokladem, že se na takové lidi musí jinak. Nezbytný je člověk, který se takového úkolu ujme. Potužil měl štěstí, že se našel editor – Jan Šulc. O něm se ví, že když se do něčeho pustí, dotáhne dílo do zdařilého konce. Potužilovu biografii Život je krátký jak prásknutí bičem uspořádal Šulc jako sborník. Zařadil do něj různé texty z osmdesátých let, nedostalo se bohužel na všechny zamýšlené, ale podstatné zůstalo: jsou tu studie a rozhovory včetně pozdějších, polistopadových, které skládají Potužilův portrét jako mozaika. A pak tu je překvapivá, velmi osobní kapitola: editor Šulc představuje prostřednictvím Potužilovy soukromé korespondence Potužila nejosobnějšího, odhaleného v nejzazší intimitě. V tomto ohledu je kniha nazvaná větou básníka Ivana Diviše Život je krátký jak prásknutí bičem podobně otevřená jako legendární Clarissa Jany Krejcarové. Knihu uzavírá epilog Potužilova někdejšího nejbližšího spolupracovníka Mikiho Jelínka. Ten na zatracovanou dobu šedi vzpomíná s hrdostí vzpurného básníka: Bylo to vlastně jedno velké dlouhé dobrodružství. Probíjet se zmrtvělou atmosférou Husákova reálného čehosi se skupinou silných a vyhraněných osobností, která se kolem nás shromáždila, to byl ráj i peklo zároveň.

Knihu o Zdeňkovi Potužilovi Život je krátký jak prásknutí bičem vydalo nakladatelství Torst.

Připomněl jsem studiová divadla za husákovské normalizace a dalšímu z nich, i když trvalo jen krátce, vzdává hold publikace Divadelní osmdesátky a Studio Beseda. Studio Beseda vzniklo v roce 1980 v Hradci Králové při tehdejším Divadle Vítězného února – tak se tehdy jmenovalo dnešní Klicperovo divadlo. Sešla se tam tenkrát výtečná sestava reprezentovaná především jmény Jan Grossman, Josef Krofta nebo Miroslav Krobot. Během necelých pěti let vytvořili v Besedě sice pouhých sedm inscenací, ale ty dnes patří mezi legendy.

Knihu Divadelní osmdesátky a Studio Beseda připravil s dalšími autory jeden z účastníků Miloslav Klíma a provázejí ji magické fotografie Josefa Ptáčka. Vydal ji ve spolupráci s Výzkumným pracovištěm Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU ve svém nakladatelství Pražská scéna Jan Dvořák, který je také autorem jedné z výtečných studií zařazených v knize – je to jedna z nejpregnantnějších analýz českého divadla osmdesátých let.