Knižní pól 6. 12. 2014

Končí rok Bohumila Hrabala, ale sté výročí přineslo podnět přesahující čas jubilea. Nakladatelství Mladá fronta k edici jednotlivých Hrabalových próz přišlo s projektem sedmisvazkových Spisů Bohumila Hrabala, který edičně připravují Václav Kadlec, Jiří Pelán a Claudio Poeta. Zahajujícím vydaným souborem je svazek v osnově Spisů v pořadí druhý, nazvaný podle první Hrabalovy knihy, která ale v roce 1959 nakonec nesměla vyjít – Skřivánek na niti. Zahrnuje čtyři povídkové knihy: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet a Morytáty a legendy.

Formátem i typografií Zdeňka Zieglera odpovídá toto vydání Hrabalovu významu i zvyklostem podobných velkých počinů. Editoři knihu také velmi bohatě vybavili poznámkami a citacemi z hrabalovské literatury. Dozvíte se tedy například, odkud Hrabal vzal metaforu perlička na dně nebo jak vznikly Morytáty a legendy. Hlavně mladším čtenářům, nepamětníkům, poznámky pomůžou v orientaci, kdo byl kdo a co bylo co, protože Hrabal, jak říkal, byl zapisovačem a opisovačem skutečnosti, kterou ovšem povýšil svou fantazií do oslňujících příběhů.

Na sedmisvazkové Spisy Bohumila Hrabala budete v knihovně potřebovat jen nějakých 40 centimetrů, ale zato vyšší polici, doporučuji 25 centimetrů.

Určitě není dobrou službou přirovnat kohokoli ze současných českých spisovatelů k Hrabalovi. Neudělám to ani Igorovi Malijevskému, kterému teď v Argu vyšla sbírka povídek Měsíc nad řekou Tejo, i když jsou jeho povídky podobnými zápisy skutečnosti prohnané mlýnkem autorovy imaginace.

V sedmadvaceti většinou kratších příbězích se odehrává dnešek, procházejí jimi zdánlivě všední, přitom ale neopakovatelné postavy. Neopakovatelné jsou tím, jak je Malijevský popíše, charakterizuje, co nám o nich prozradí, co se s nimi v jeho povídkách děje. Jak si se sebou vědí nebo častěji nevědí rady. Právě v tom je Igor Malijevský nezaměnitelný vypravěč: jeho svět je výrazně melancholický a podtrhují to i jeho fotografie, kterými každou z povídek uvádí. Igor Malijevský je totiž také fotograf, který zůstává věrný černobílé fotografii a jako jeden z mála, pokud vím, nezrušil svou černou komoru. Také jeho fotografie, když už je jednou vidíte, si zapamatujete: většinou zachycují prostor a evokují pocit samoty, osamělosti, se smyslem pro jemnou ironii. Igor Malijevský se podle mne řadí k typickým českým vypravěčům počínaje klasikem z pražské Malé Strany a pod trochu exotický název jeho knížky jsem v pokušení přidat nerudovský podtitul, třeba Týdny v tiché zemi.

Povídky Igora Malijevského Měsíc nad řekou Tejo vydalo nakladatelství Argo.

A nyní o knize, která by mohla být událostí, i když hlavně pro okruh spřízněných knihomilů. Pokud chcete aspoň trochu porozumět tomu, co se v Československu dělo v oněch legendárních zlatých šedesátých, otevřete knihu Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale. Vypráví o české básnířce, a protože Alice Horáčková prošla novinářskou praxí a naučila se umění rozhovoru, sestavila příběh Vladimíry Čerepkové z mnoha svědectví podobně, jako Jiří Kolář vytvářel své koláže, muchláže, roláže a jiné áže.

Alici Horáčkové se podařilo a poštěstilo s touhle koláží začít včas, ještě když Vladimíra Čerepková žila, a zastihla také řadu důležitých, klíčových pamětníků. Proto její kniha o Vladimíře Čerepkové působí celá svěže jako dobrý novinový rozhovor. Tohle například říká filmový scenárista a dramaturg Lubor Dohnal, spolupracovník Juraje Herze a Juraje Jakubiska, jeden z tvůrců filmové nové vlny: …ona byla velmi intenzivní člověk – vychrlila na vás energii a čekala, že ji dostane nazpátek… Prostě věci, který prožíváme my všichni, ona prožívala víc. A to je i tajemství její poezie. Velká intenzita okamžiku… Ona všechno prožívala intenzivnějš a možná i tím byla víc nešťastná. To se tak stává. A vem to čert. Prostě byla to zajímavá ženská, měla obrovskej talent, a někdy si říkám… kdyby zůstalo jenom těch dvacet, třicet stránek úžasnejch veršů, tak je to někdo.

Dohnal tu vlastně potvrzuje mínění Františka Hrubína, když se Čerepková v první půli šedesátých let objevila – Hrubín ji přirovnal k Rimbaudovi. A v knize o Čerepkové se objevuje kdekdo z těch, kdo česká šedesátá tvořili hlavně svými životy a tvorbou jaksi bezděčně, jsou tu i proslulé fotografie Čerpekové s Allanem Ginsbergem od Jiřího Stivína a Stivínovo svědectví.

Jeden z tehdejších aktérů, vydavatel a šéfredaktor časopisu Divoké víno Ludvík Hess, dnes známý jako zřizovatel baby-boxů, šedesátky trefně charakterizuje skoro tak jako svým slavným výrokem kdysi Brigitte Bardot: …to byla taková doba, kdy žil každý s každým, říká Hess.

Vladimíra Čerepková žila od roku 1968 ve Francii, zemřela 11. srpna 2013 v Saint Valéry en Caux v Normandii. Letos na jaře byla urna s jejím popelem uložena na pražském Břevnovském hřbitově a k tomu dni vydalo nakladatelství Torst knihu Nabíledni prázdno. Jsou v ní verše z pozůstalosti, ale také rozhovory, které poskytla, a množství fotografií – Vladimíra Čerepková totiž byla i vděčným, až uhrančivým objektem pro fotografy.

Knihu Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale, také bohatě provázenou fotografiemi a navíc i nejrůznějšími dokumenty, vydalo nakladatelství Argo.

Ve Francii ještě zůstanu. Nakladatelství Atlantis vydalo třetí letošní sešit s úvahami Milana Kundery. Jmenuje se O hudbě a románu a Milan Kundera do něj vybral další dva texty z knihy Zrazené testamenty.

I když tyto eseje vyžadují čtenáře, který se orientuje nejen v literatuře, ale i v hudebních dějinách, je to jeden z klíčů k tomu, jak Kundera o světě uvažuje a hlavně, čeho si cení a co má rád. Kromě jiného na sebe například přiznává, že Bachovo Umění fugy v interpretaci Hermanna Scherchena nemůže poslouchat bez dojetí, ale také zmiňuje problém emigrace. Píše o Josephu Conradovi, o Bohuslavovi Martinů, o Kazimerzi Brandysovi, s nímž ovšem už mohl o jejich údělu exulantů mluvit. Tady je Kunderova zkušenost: …romanopisec či skladatel, vzdálí-li se z místa, s nímž jsou spjaty jeho imaginace, jeho obsese, jeho nejosobnější témata, je ohrožen určitým rozpolcením. Musí mobilizovat všechny síly, všechnu uměleckou lest, aby přetvořil nevýhody emigrace ve výhodu.

Tuhle kapitolu Kundera uzavírá vzpomínkou na Gombrowicze, který sice měl možnost podívat se do Polska, mohl to být Gombrowiczův triumf, ale spisovatel nakonec odmítl. Kundera míní, že důvody jsou nesdělitelné, protože existenciální. A uzavírá: Jsou věci, o nichž se dá jen mlčet.

Připomínám, že to Milan Kundera píše v esejích vydaných česky ve svazku O hudbě a románu.

S Francií a Paříží je spojena i Alena Nádvorníková, ale té se poštěstilo, že nemusela jako Čerepková a Kundera opustit Československo. Ovšem vliv, jaký na ni měli zejména surrealisté a francouzská kultura vůbec, je pro ni podle mne určující. Nepřímým důkazem je ojedinělá publikace Kresbobásně dnes. Jsou to básně, ale zároveň výtvarná kniha plná grafik a také fotografií. Na těch fotografiích jsou nástěnné kresby, jimiž Alena Nádvorníková přetváří svůj pražský byt v pozoruhodný umělecký objekt. Byt dnes už trochu připomíná Váchalovo Portmoneum, ale je to mnohem jemnější, lyričtější dílo, i když by se Nádvorníková v mnoha názorech na tvorbu asi s Váchalem shodla. Nádvorníková má velký vztah k mediumnímu umění, o němž vydala také před časem knihu, a její tvorba k němu má čím dál blíže. Její kresby vycházejí z pocitů a pocity navozují, zcela je ovládá to, čemu říkáme imaginace.

Básnickografickou knihu Aleny Nádvorníkové Kresbobásně dnes vydalo občanské sdružení Reel Prague.