Možná je to spojení nečekané, ne však nemožné. Během četby čtenář vnímá intenzivní pocit letního rána nebo krajiny po dešti. Především letní krajiny, kdy tetelivý vzduch rozmaže kontury jasného a úhledného na mlhavé a zastřené. Všechno se stává tajemným, obrysy jednotlivých postav se jeví útržkovitě, nejasně, příběhy jsou zdánlivě na půl cesty k vyjasnění, nic není úplné, nic není stálé, ale zcela náhle se vyjeví pravda a na řadu přichází krutá střízlivost, linie příběhu je najednou do očí bijící, vyvalí se proud postav i dějů, které náhle směřují k jedinému cíli. Nejsilněji je vše výše popsané cítit v ústřední povídce knihy, která jí dala i název Čekání v zástupu. Soubor je tvořen deseti texty. Některé zdánlivě připomínají vzpomínky, čtenář díla A. B. si jistě připomene novelu Psí víno. Všechno je ale nakonec trochu jinak. Ať už jde o „sen“ (Babička se vrátila), nebo zastřeně líčenou milostnou schůzku, která končí u práce v chlévě (Slepá okna) nebo další přepis „snu“, v němž hlavní hrdinka potkává dávné spolužáky i bývalou hospodskou, babičku Vondrovou (Kuřecí peří).

Povídkový soubor Čekání v zástupu vydalo loňského roku na podzim nakladatelství Triáda. Dostává se nám tak do rukou autorčina první i poslední kniha. Že je to protimluv? Ne tak docela. Všechny povídky uvedené v knize byly napsány během 60. a 70. let minulého století. Peripetie vydání, resp. jejich nevydání ve zkratce popisuje vydavatelská poznámka uvedená v knize. Zkrátka a dobře, knize doba nepřála, a nepřáli jí ani lidé v té době pracující v českých nakladatelských domech. Co na tom, že někteří v nich externě pracují dodnes, ačkoli „tehdy“ sepisovali zamítavé kádrové posudky. To je ironie dnešní doby. Když už svítalo na lepší čas, měla kniha vyjít v nakladatelství Československý spisovatel, nakladatelství se však rozpadlo dříve, než stihla publikace vyjít. Kniha má za sebou tedy „těžký život“.

 Jméno Anny Blažíčkové mohli mnozí z nás zaregistrovat už před pár lety, naposledy např. při vydání pamětí Teď něco ze života, (2012). V souvislosti s touto knihou bylo autorčino jméno několikrát skloňováno v každoroční literární anketě Lidových novin. Zatímco v pamětech předvedla sílu svého výrazného a nesmlouvavého hlasu a potvrdila ji i rozhlasová četba na pokračování na stanici Vltava, její povídkové i prozaické práce (např. Psí víno 1992) jsou subtilnější, co do výraziva více náznakové, místy až surreálné (Čekání v zástupu).

A tak zatímco se Psí víno spíše než snivostí vyznačuje sebereflexí - autorka vypráví dávné zážitky, proplétající se s tehdy žitou skutečností, a až kronikářsky zaznamenává život mizející mezi prsty, život, jaký vedli její rodiče, a jemně poukazuje na lidské hodnoty -, je její prvotina možná roztěkanější, o to však „barevnější“ a plná mnohých (literárních) příslibů, které autorka později bohatě naplnila. Doba tvorbě Anny Blažíčkové nepřála, ale její čas ještě přijde, o tom jsem hluboce přesvědčena.

Ve svém slavném eseji Vlastní pokoj bojuje Virginia Woolfová nejen za práva žen počátku 20. století, ale také za soukromí, které ženám po právu náleží stejně jako mužům. A stejně jako oni, mají i ženy právo na pracovnu, nebo chceme-li, aspoň svůj pokoj. Anna Blažíčková jej nikdy neměla, stejně jako například anglická klasička Jane Austenová. Škoda. Můžeme tak jenom  spekulovat, jestli by nám jejich neexistující soukromí dopřálo více mimořádných čtenářských zážitků.